7. neděle v mezidobí

„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a).

Křesťan se ve svém životě nikdy nedostane do bodu, kdy si může říct: „Fajn, už jsem dosáhl všeho, čeho jako věřící člověk mohu ve vztahu k Bohu a k lidem dosáhnout. Jsem dokonalý, jak to Bůh ode mě žádá.“ Dnešní evangelium nám totiž ukazuje, že vždycky je něco, v čem můžeme být lepší.

No na druhé straně člověk věřící, který miluje Boha, v každém okamžiku (vyjma stav hříchu) může být spokojený, neboť prožívá a dělá to, co v dané chvíli Bůh od něho očekává.

Není to protimluv? Nikoli, je to paradox živé víry křesťana. Jsem i hříšník, i světec. Jsem neustále v ohrožení zla (světa, ďábla, těla) a nejednou prohrávám, avšak zároveň jsem součástí Božího království, kde jsem milován, chráněn a „omilosrdňován“, takže žádný hřích nemá čas se ve mně usídlit a získat nade mnou moc.

Vezmi si Davida. V dnešním prvním čtení se zachoval nesmírně šlechetně a nevztáhl ruku na pomazaného od Hospodina, ačkoli mohl. Přičemž, lidsky řečeno, měl na to právo – vždyť Saul byl jeho největším rivalem, který mu sahal na život. David však prožíval totéž, co my – byl hříšník, milovaný Bohem. A jelikož tuto lásku vnímal, snažil se jednat tak, jako Bůh. Milosrdně.

Nedávno (8. 2.) byl v Liturgii hodin v Posvátném čtení text, který mě osobně velmi přiléhá k dnešním čtením. Tady je kousek z něho:

„Ti, kteří byli uznáni za hodné stát se Božími dětmi a zrodit se shůry z Ducha Svatého a mají v sobě Krista, který je osvěcuje a činí z nich nové stvoření, ti jsou četnými rozmanitými způsoby vedeni Duchem Svatým a v jejich srdci neviditelně působí milost, takže jsou plni duchovního pokoje. Někdy však jako by je přepadl pláč a nářek nad lidským pokolením… Jindy zase v nich Duch zažehne takovou radost a lásku, že kdyby to bylo možné, pojali by do svého srdce všechny lidi a ani by přitom nerozlišovali mezi dobrými a zlými. Někdy se v pokoře ducha tak ponižují přede všemi lidmi, že se považují za nejbídnější a nejposlednější ze všech. A jindy je Duch udržuje v nevýslovné radosti. Někdy jsou jako nějaký udatný rek, který si obléká plnou královskou zbroj a vyráží do boje proti nepřátelům, statečně se s nimi utkává a vítězí nad nimi… Někdy spočívá duše v hlubokém mlčení, klidu a míru. Prožívá čistě duchovní blaženost, nevýslovný pokoj a samou pohodu… A jindy se cítí jako každý jiný člověk.“

Toto je text o nás. Celé Boží slovo je o nás. Jsme hříšnici a světci zároveň. Když na nás dnes Ježíš klade tyto požadavky, které se nám mohou zdát neuskutečnitelné, tak si vzpomeňme na Davida, přečtěme si text neznámého autora, který jsem zmiňoval výše, a vykročme. Boží Duch nás povede po neuvěřitelných cestách. Budeme „milovat své nepřátele, prokazovat dobro těm, kdo nás nenávidí, žehnat těm, kdo nás proklínají, modlit se za ty, kdo nám ubližují“ (srov. Lk 6,27-28).

„Veleb, duše má, Hospodina!“ (Ž 103,1).