Promluva z 1. neděle adventní

První a druhý Ježíšův příchod

Lk 21, 25 – 36

Řekl bych, že poněkud děsivě nám čtení z evangelia vylíčilo, co se má dít, až nastane konec světa. Uvažme, proč se asi na začátku doby adventní mluví o posledním soudu. My se chceme připravovat na oslavu Ježíšova narození a místo toho slyšíme, že lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, jakmile nastane Kristův druhý příchod. Je to nejspíš proto, že pokud chceme o vánocích oslavit Ježíšův první příchod, nelze nechat stranou, k čemu to všechno kolem jeho narození vlastně směřuje. A završení všeho nastane právě až při tom druhém Kristovu příchodu.

Ten poslední den, kdy přijde Pán, ale nemá být nějakou hrozbou, nýbrž završením díla spásy. Tragické by tedy hlavně bylo tuto spásu propásnout. Poselství o posledním soudu má proto za úkol připomínat lidem nutnost obrácení. Kdy ten den přijde, to už nemusí být tak rozhodující. Sám Ježíš říká, že o tom dni neví ani andělé, ani Syn, jen Otec v nebi. To jenom svědkové Jehovovi měli během své existence tolikrát spočítaný datum konce světa, že už je to až úsměvné.

Vzpomínám si, jak jsme ve školním věku u nás doma často poslouchali v rádiu v sobotu ráno pořad Meteor, populárně vědecký magazín pro mládež, kde jsme se dovídali spoustu zajímavých věcí o našem světě i vesmíru. Mimo jiné o tom, jak jednou nutně vyhasne slunce a zanikne na zemi veškerý život. To byla docela děsivá představa. To jsme si vydechli, že to má být až za spoustu milionů let. Jenže konec světa může nastat i z jiného důvodu. Má ale pro věřícího nějaký význam se tím zabývat?

Myslím, že život víry se netýká zase tak moc připravenosti na nečekaný konec světa, ale aby ten den nepřišel pro mě nadarmo. Máme usilovat o takový přístup k životu, abychom nepromarnili hlavně ty chvíle, kdy k nám Pán už nyní přichází se svým požehnáním. V tom smyslu se také můžeme snažit prožít dobu adventní, abychom byli lépe připraveni na okamžiky důležité pro naši spásu, které má Pán pro nás připravené. My o nich nevíme a netušíme, zda přijdou dnes či zítra a v té nebo oné podobě. Proto máme být po duchovní stránce stále připraveni na cokoliv, čím se nás chce Bůh dotknout a vstupovat do našeho života.

Co je tedy rozhodující v tom, abychom na konci časů při posledním soudu obstáli? Je jasné, že Ježíš nepřišel proto, aby odsoudil hříšníka, ale aby ho přivedl ke spáse. Každému nabízí tuto nezaslouženou milost Božího života. Pokud ale někdo tuto nabídku odmítne, tím se vlastně sám odsuzuje. To je podstata posledního soudu.

Kdo nestojí o spásu a věčný život s Bohem, může si zvolit smrt. Jenže podle Písma sv. smrt není konec existence, ale stav duše podléhající věčnému trápení kvůli tomu, že zůstala sama bez Boha.

Spása tedy není výsledkem toho, zda si ji člověk zaslouží, ale zda ji přijme jako nezasloužený dar. Na druhou stranu máme v Písmu řadu míst, které hovoří o posledním soudu tak, že člověk dostane odměnu nebo odplatu za své dobré či špatné skutky. Z toho jakoby vyplývalo, že spásu si stejně zasloužit musíme.

Jenže špatné skutky ještě neznamenají nutně zavržení. Kvůli tomu přece Pán Ježíš zemřel na kříži, aby za ně zaplatil. Na co tedy mají vliv špatné skutky, o tom mluví sv. Pavel v listě Korinťanům (1 Kor 3, 13 – 15). On píše, že za ně člověk dostane odplatu, kdy musí projít ohněm, tedy očistcem, ale bude zachráněn. K věčnému zavržení se odsuzuje jen ten, kdo odmítne Boží lásku. Všechny hříchy mohou být odpuštěny, jenom hříchy proti Duchu svatému ne a to jsou ty hříchy, kdy člověk pohrdá smířením s Bohem a odpuštěním. Z toho všeho vyplývá, že soud živých i mrtvých na konci časů spočívá v tom, že každému Bůh odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal Boží milost.

Jestli člověk skutečně přijímá Boží milost, to se má ukázat na tom, jak s tou milostí zachází už během svého života. Jestli přijímáme Bohem nabízené milosti už nyní ve svém pozemském životě, pak se to taky musí projevit na tom, že náš život bude naplňován dobrem. Spásu tedy nemáme za to, že jsme naplnili život dobrem, protože to je výsledkem působení Boží milosti v nás. Spásu dostáváme darem díky tomu, že tu milost Boží v sobě necháváme působit, že jsme dali Kristu odpovídající místo ve svém životě. Proto také může nakonec při posledním soudu obstát i ten, kdo třeba celý život promarní, ale nakonec se přece jen otevře pro milost spásy.

Doufám, že tady ale není nikdo, kdo by chtěl odkládat milost Božího života až na kdoví kdy. A tak se i nynější dobu adventní snažme opět prožít tak, aby bylo vidět, že o dar narozeného Spasitele opravdu stojíme. Kéž je to čas, kdy se nám podaří všem Bohem nabízeným milostem dát ve svém životě zase i něco více místa.

oitec Josef