Promluva ze Svátku Křtu Páně

Příklad Jana Křtitele v úctě ke Kristu

Lk 3,15-16.21-22

Při příležitosti dnešního svátku většinou mluvíme na téma svátosti křtu. Dnes bych se ale zaměřil na jinou souvislost, která také vyplývá z úryvku dnešního evangelia. Slyšeli jsme Jana Křtitele, jak říká: „Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků.“ Jan si prostě uvědomuje, že v Ježíši má před sebou někoho, ke komu je třeba přistupovat s mimořádnou úctou. Po lidské stránce k němu mohl přistupovat jako ke každému jinému členu rodiny, protože Ježíš patří k jeho příbuzným. Vidíme ale, že ho bere úplně jinak.

V té souvislosti mám dojem, že jak úcta k Bohu, tak vzájemná úcta mezi lidmi je něco, co se nám stále více vytrácí. Na jednu stranu je moc dobře, když se věřícím daří rozvíjet osobní vztah k Bohu a když v Pánu Ježíši objeví někoho srovnatelného s nejlepším přítelem. Když si třeba někdo z mladší generace najde ke Spasiteli osobní hlubší vztah, pak to popisuje třeba takovými slovy, že Ježíš se stal jeho nejlepším kámošem.

To je určitě velká věc, když se takto daří objevovat, jaké místo chce mít Ježíš v našem životě. Na druhou stranu by ale byla chyba, pokud by člověk zapomněl na to, jaká náleží Bohu chvála a čest jako našemu Stvořiteli a Spasiteli. No a když si to přirovnáme ke vztahům v rodinách, tam vidíme, že u těch, kteří mají k sobě nejblíž, někdy vzájemná úcta není moc poznat. Právě toho bychom se měli na prvním místě vyvarovat ve vztahu k našemu Spasiteli.

Proto je moc dobře, když se ve věřících rodinách děti od malička učí udělat zbožně kříž a sepnout uctivě ruce při modlitbě. Ze stejného důvodu se člověk při vstupu do kostela přežehná u kropenky svěcenou vodou a než se usadí, poklekne před svatostánkem. Během mše sv. svoji úctu vyjadřujeme podle toho, co se právě odehrává. Při naslouchání Božímu slovu soustředěně sedíme, ale při nejdůležitějším čtení se na znamení úcty postavíme. Při modlitbách stojíme, ale při nejvýznamnější modlitbě při proměňování s úctou poklekáme.

Pochopitelně při tom všem hraje roli, jestli už to všecko neděláme jen mechanicky ze zvyku, anebo se tím vším skutečně snažíme vyjádřit, s jakou úctou chceme k Bohu přistupovat. Když na to zapomeneme, pak je někdy vidět, jak nám ze znamení kříže zůstane jen jakýsi podivný klikyhák. Nebo z pokleknutí před Kristem ve svatostánku zbude jen jakýsi náznak čehosi, aby se neřeklo.

To se pak může promítnout mimo jiné i do zpěvu při bohoslužbách. Úcta, která Bohu náleží, by měla věřící vést i k tomu, aby také zpěv k jeho chvále zněl co nejlépe. Proto je škoda, když někteří věřící, i když k tomu mají hlasové schopnosti, se zpívat nesnaží. Je ale docela pochopitelné, že když nepociťuji potřebu vyjádřit Bohu náležitou úctu a chválu při společném zpěvu, pak tomu i ta úroveň bude odpovídat.

Další takovou oblastí, kde velkou roli hraje úcta k Bohu, je přijímání svátosti Eucharistie. Už téměř 30 let se u nás právě vzhledem k úctě ke Kristu objevují spory nebo rozdílné pohledy na to, co odpovídá uctivému přístupu ke svatému přijímání. Například někteří důslední zastánci přijímání do úst považují přijímání na ruku za málo uctivé, nebo dokonce nedůstojné. Na to ale může mít každý svůj názor a každý může svoji úctu k Bohu prožívat jiným způsobem. Jakmile by nějaký zastánce přijímání do úst odsuzoval ty, kdo přijímají na ruku, za neúctu k Eucharistii, dopouští se sám hříchu posuzování. Tohle přece může posoudit jedině sám Bůh. To, že někdo přijímá do úst, vůbec nemusí znamenat, že má ke Kristu větší úctu. Naopak si myslím, že díky možnosti přijímat na ruku jsme se v církvi na důraz ohledně úcty při svatém přijímání mnohem víc zaměřili. Do té doby jsem se aspoň já nesetkal s otázkou, jestli při svatém přijímání opravdu dbám na úctu, která při tom má vycházet především ze  srdce.

Na druhou stranu se najdou věřící, kteří na znamení úcty k Eucharistii při přijímání poklekají. Na někoho jiného to může působit příliš okázale, ale je třeba mít jasno v tom, že nikdo nemá právo někomu postoj okázalosti podsouvat. To opět může posoudit jen sám Bůh. Kéž se nám, bratři a sestry daří bránit se ve všech projevech víry formálnosti a tomu, abychom dělali něco jen ze zvyku. To je ale možné hlavně díky tomu, když naše pozornost a naše srdce bude ve všem, co děláme, více patřit Bohu.

otec Josef