Promluva z 2. neděle v mezidobí

Co může každý věřící udělat pro jednotu křesťanů

1 Kor 12,4-11; Jan 2, 1 – 12

Dnešní neděle se nachází na začátku týdne modliteb za jednotu křesťanů, který začal včera na svátek Panny Marie, Matky jednoty. S tímto tématem pěkně souvisí dnešní druhé čtení od sv. Pavla. Ten píše, že je jen jeden Bůh, jeden Pán a jeden Duch, i když jsou v církvi různé dary, síly a rozmanité služby.

Proto by také ideál církve vypadal tak, že všechny její složky slouží společnému dobru každá podle svého zaměření a svých schopností. To, jak ve skutečnosti církev vypadá, má však daleko od ideálu jednoty. Lidská slabost a nedokonalost se přirozeně ve všech obdobích dějin stále promítá do toho, jak církev navenek vypadá. To nejviditelnější narušení jednoty nastalo v 11. stolení odtržením východních církví a v 16. století vznikem protestantismu. Dělení a tříštění církve probíhá stále, protože pořád vznikají nové a nové náboženské společnosti. Většinou se totiž to či ono v církvi někomu nelíbí a místo, aby hledal cesty k odstranění chyb, raději se oddělí.

Už desítky let se mezi církvemi mluví o ekumenismu jako o hnutí pro jednotu církve, ovšem stále se naráží na stejný problém. Katolíci vidí v jiných církvích ty, kteří mnohé věci z pravé nauky víry a praxe církve opustili nebo pozměnili, kdežto například protestanti vidí v katolících naopak ty, kteří si k pravé víře přidali věci, které tam nepatří. Když potom má být úsilí o jednotu založeno na hledání pravdy, katolíci trvají na tom, že ti ostatní by měli přijmout pravdu i v tom, co jim schází, kdežto ti druzí od katolíků zase očekávají, že pravdu víry očistí od nejrůznějších nánosů. Pak je ovšem jasné, že takhle se k jednotě nedojde.

Jestliže si však s jednotou církve neví rady představitelé církve, můžeme pro to vůbec něco udělat my obyčejní věřící? I když pro praktické sblížení církví toho asi neuděláme víc, než že se za to budeme modlit, podstatné je, nakolik my sami jsme sjednoceni s Kristem. Mám více zkušeností s tím, že když se setkají věřící různých vyznání, kteří v sobě skutečně mají Kristova ducha, pak jsou také schopni se setkávat, spolupracovat a společně se modlit. Tak je možné zakoušet, jak nás Ježíš sjednocuje navzdory rozdílům v nauce víry. Bohužel je ale více zkušeností i s tím, jak se věřící určité církve staví k jiným odmítavě nebo až pohrdavě.

Samozřejmě, že nejdůležitější pak je snaha o jednotu ve vlastním společenství, ve kterém spolu víru prožíváme. Například takové věci, jako stranění se někoho, nevraživost, vzájemné obviňování a netolerance rozdílných postojů, nutně jednotu křesťanů nabourávají. Čím více ale patříme Pánu Ježíši, tím lépe budeme schopni se těmto škodlivým vlivům bránit. Dokud bychom chtěli budovat jednotu přesvědčováním toho druhého o svých názorech a postojích, daleko nedojdeme.

Důležitější než někoho o něčem přesvědčovat, je dávat průchod síle Boží milosti a pravdy. K tomu můžeme najít určitou inspiraci v dnešním evangeliu. Když slyšíme o tom, jak Ježíš na svatbě proměnil vodu ve víno, je pochopitelné, že ten, kdo nevěří na zázraky, neví, co si o tom má myslet. Možná ale můžeme nechat stranou to, co může lidi v pohledu na věc rozdělovat a zaměřit se na to, co může lidi dobré vůle spojovat. Co si tedy můžeme vzít z toho, že Pán Ježíš udělal z obyčejné vody velmi dobré víno?

My se můžeme o podobné zázraky snažit také. My také můžeme vzít něco, co je obyčejné, a udělat z toho něco mnohem lepšího, chutnějšího, vzácnějšího apod. Jako příklad si můžeme vzít nějaký chutný pokrm. Jednotlivé složky a ingredience, ze kterých se jídlo uvaří, nám samostatně nemusí nijak zvlášť chutnat. Ale díky správnému postupu, složení a teplotě při vaření může vzniknout výborný pokrm. A protože to dovede řada kuchařů, tak to lidé berou jako samozřejmost. Jenže tak obrovské množství možností, kolik různých dobrých jídel je možné připravit, to nám do rukou dal sám Stvořitel. Takže to všechno jsou taky zázraky, na kterých se my lidé můžeme podílet, když z nějakých základních obyčejných surovin umíme připravit chutné jídlo.

Ale největší zázrak je, když z pouhé obyčejné existence na této zemi učiníme život naplněný dobrem a láskou. Jako věřící jsme přesvědčeni, že zdrojem toho všeho je náš Stvořitel. A my máme možnost z tohoto zdroje čerpat. Takže i pro obnovu a růst jednoty křesťanů může každý jednotlivý věřící přispět právě tím, když vytrvale hledáme, jak dávat Bohu novým způsobem místo ve svém životě a tím vytvářet větší jednotu s Kristem. Když takto dokážeme dát průchod síle Boží lásky, na tom je možné také založit skutečnou jednotu mezi křesťany.

otec Josef