ZAMYŠLENÍ NA 33. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VZDÁVÁNÍ DÍKŮ

První věta dnešního textu z listu Židům nás může zmást.

„Každý kněz koná denně bohoslužbu a mnohokrát přináší tytéž oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy“ (10, 11). Fakt? Nemohou odstranit hříchy? Tak potom jaký to má smysl? Musíme vědět, že tato věta mluví o starozákonních kněžích, kteří k oběti přinášeli býky, berany, hrdličky … když přišel Kristus a obětoval sebe samého, přinášení těch obětí ztratilo smysl. Posloužily jako předobraz, ale když Ježíš vešel do svatyně – do nebe s vlastní krví, oběti Starého zákona přestaly. Vnějším znamením toho byla demolice jeruzalémského chrámu…

Jakou bohoslužbu tedy koná kněz Katolické církve dnes? Odstraňuje jeho oběť hříchy? Nuž nejprve musíme vědět, že kněz nekoná „svou“ oběť. Mocí Ducha a na základě svého kněžského svěcení zpřítomňuje jedinou oběť, která odstraňuje hříchy – oběť Ježíše Krista. Dělá přesně to, co Pán Ježíš přikázal při Poslední večeři: „To čiňte na mou památku.“ Ježíšovu oběť neopakuje – vždyť to se ani nedá. Ale Duch Svatý působí, že Ježíšova oběť je při slavení mše stále přítomna, její ovoce – odstranění hříchů a nový život – je k dispozici nám všem, kteří se na slavení Ježíšovy památky s vírou účastníme.

Když čtu list Židům (i dnešní úryvek z něj), v mém srdci se objevuje vděčnost za kněžství Ježíše Krista. Za to, že nám svátostí kněžství zajistil, že jeho oběť je užitečná všem lidem – i v našich časech. Vždyť bez kněží bychom se možná jen tak scházeli a nostalgicky vzpomínali na to, že vykoupení / odpuštění hříchů / vysvobození z otroctví ďábla / uzdravení se již sice uskutečnilo, ale jeho ovoce bylo k dispozici pouze lidem, kteří žili blízko Ježíši. Ale Bůh vymyslel úžasný způsob, jak být s námi, jak nám dát dar nového života i dnes.

Proto když se shromažďujeme na mši, měla by nás pronikat vděčnost. Neboť setkáváme se s živým Bohem, který nesmírně touží, abychom přišli k němu. Až tak, že nám maximálně vychází vstříc a žije s námi pod způsobou chleba a vína. Vděčnost. Víš, jak se řecky řekne „děkuji“? Ευχαριστώ – eucharistó. Když přicházíš na mši, přicházíš v první řadě děkovat – slavit díkůvzdání, Eucharistii. Jistě, přinášíš si s sebou vše, čím právě žiješ, co tě trápí a bolí, ale to vše musí jít do pozadí, protože přicházíš děkovat. Jen v takovém nastavení vnitra můžeš plně prožít slavení a přijímání každé svátosti.

Prosím tě, když půjdeš nejblíže na slavnost díkůvzdání Bohu, nedovol, aby ve tvém nitru vládly myšlenky starostí, bolesti, trápení. Postav nad ně vděčnost za Ježíšovu oběť, přijmi její ovoce a s důvěrou Ježíši svěř své starosti, neboť on je Pánem tvého života. Nemusíš se bát… S takto nastaveným srdcem budeš Kristovou líbeznou vůní a lidé kolem tebe to uvidí, pocítí a zachutná jim být takovými jako ty – Kristovými. Jak jednoduchá evangelizace!