Promluva z 5. neděle v mezidobí

MODLITBA – ZÁKLAD EVANGELIZACE

1 Kor 9,16-19.22-23; Mk 1, 29 – 39

V dnešním druhém čtení mě zaujala slova apoštola Pavla. Ohledně šíření evangelia se vyjádřil: „Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Plním jen úkol, který mi byl svěřen.“ Apoštol Pavel si byl vědom mimořádné milosti, které se mu dostalo, když mohl poznat Kristovo evangelium. Věděl, že on toto poznání nedostal jen kvůli vlastní spáse, ale také proto, aby skrze jeho apoštolát mohli spásu přijmout i další lidé.

Ohledně hlásání evangelia ovšem pro každého křesťana platí, že komu bylo více dáno, od toho bude více požadováno. Od většiny věřících asi Pán Bůh neočekává, že budou hlásat Boží slovo jako sv. Pavel. Na druhou stranu asi jen málokdo dostal poznání evangelia jen pro svoji vlastní spásu. Pokud jsme už skrze víru přijali dar spásy, pak se také máme snažit tento dar předat dál. Nejčastější je snaha o předání víry dětem ve vlastní rodině. Jenže v dnešní době to ani tam není nic snadného. Na mladou generaci působí tolik rozmanitých vlivů, takže pokud svědectví víry, které mají mladí před očima, není naprosto věrohodné a zcela pravdivé, snadno se na křesťanský život začnou dívat nedůvěřivě a kriticky.

Tím spíš je obtížné být svědkem víry mezi přáteli, kolegy, na pracovišti apod. A je pochopitelné, že každý, kdo sám není plný Kristova evangelia, nemá pak ani potřebnou jistotu k tomu, aby o své víře podával svědectví lidem kolem sebe. Jenže právě to je podstata každé evangelizace. Nejde v prvá řadě o to, jak dokážeme druhým lidem ohledně víry argumentovat a vysvětlovat Bibli. V některých případech to může být taky potřebné, ale není to podstatné.

Hlavní je to, jak sám Bůh utváří náš život. Pokud na mě jako věřícím druzí lidé vidí jenom to, že křesťanství obnáší dodržovat nějaké náboženské zásady, sotva to někoho zaujme. Něco jiného je, když dokážu přinášet druhým lidem vnitřní pokoj, který v dnešním světě marně hledají, když se v nějaké situaci umím zachovat jinak než většina lidí kolem, když jsem ochoten obětovat své síly a čas pro člověka, kterému nic nedlužím a nic od něj neočekávám nazpět.

A vůbec nejde o to, abych tím někoho přesvědčil o ryzosti své víry. My nemáme prokazovat dobro, abychom tím něco dokazovali, ale abychom dobro přinášeli tam, kde je to třeba. Skutečný život s Bohem působí, že on v našem životě posiluje lásku k bližním. Proto se o tu sílu dobra prostě máme dělit, kde je k tomu příležitost. Potom si Bůh sám připraví situace, ve kterých bude možnost s někým se podělit i o své zkušenosti s Bohem a co pro mne víra znamená.

Jenže takové svědectví o Bohu se neobejde bez toho, že svůj život skutečně s Bohem intenzivně prožíváme. A intenzita života s Bohem se zase neobejde bez intenzivní modlitby. V dnešním evangeliu krásně vidíme, že ani Pán Ježíš se ve svém poslání neobešel bez důkladné modlitby. Poté, co se celý den věnoval lidem, pak brzy ráno ještě za tmy šel na opuštěné místo, aby se tam modlil. Proto i základ každého našeho podílu na evangelizaci je v modlitbě.

A pokud člověk neví, jak by sám mohl třeba ve své farnosti přispět k šíření evangelia, vždycky se může podílet na vytváření potřebné duchovní atmosféry evangelizace. K tomu je důležitá zejména společná modlitba věřících za růst Božího království a obnovu víry. A to je věc, ke které se opakovaně vracím, protože jsem přesvědčen, že bez tohoto duchovního zázemí ani žádné farní aktivity nemohou přinést ovoce Ducha svatého. Věřím tomu, že čím více lidí se bude setkávat za účelem důkladnější modlitby, tím více se může projevit síla Boží milosti. V takovém prostředí víry si pak sám Bůh připraví další lidi k tomu, aby si našli cestu k víře i do farního společenství.

Za tím účelem jsem vás už vloni zval na středeční setkávání v čajovně, což teď kvůli omezením není možné. Kromě toho jsme ale zatím dvakrát zkusili nedělní setkání v kostele k modlitbám za obnovu víry ve farnosti. To už využilo více z vás než ve středu. Nějakou dobu jsem s dalším termínem čekal, jestli se uvolní opatření, abychom nemuseli řešit počty účastníků. Počet přítomných byl ale asi takový, kolik může být lidí na bohoslužbách. Takže chci i bez nějakého zapisování nabídnout další setkání ke společné modlitbě příští neděli. Budu rád, když každý, kdo cítí zodpovědnost za růst Božího království, připojí svůj hlas i své srdce k takové společné modlitbě za naši farnost.

o. Josef