Promluva z 6. neděle velikonoční

KŘEST POHANŮ JE PRO NÁS PŘÍKLADEM

Sk 10, 25 – 48

Dnešní čtení ze Skutků apoštolů je krásným dokladem toho, že šíření křesťanské víry a růst církve není výsledkem lidského úsilí, ale je to věc Boží. Tento příběh obrácení vojáka Kornélia je svědectvím o tom, že na prvním místě je to Boží milost, která působí, že se z někoho stane Kristův následovník. Když apoštol Petr přišel k tomuto důstojníkovi římské armády, Kornélius se mu začal na kolenou klanět. Byl totiž přesvědčen, že jejich setkání připravil sám Bůh a jemu taky v Petrovi vzdával úctu. Proto ho apoštol Petr musel hned zvednout a připomenout mu, že je jen člověk. To Boží působení bylo zřejmé už z toho, že Petr jako žid vešel do domu pohana. To měli židé přísně zakázáno. V dobách Starého zákona to byl nutný požadavek kvůli obraně vůči pohanským vlivům a pro uchránění pravé víry.

Jestli se takový příkaz změnil, musel mít Petr jistotu, že je to vůle Boží. Před tím on skutečně dostal od Pána pokyn, aby neváhal navštívit pohany, podobně jako Kornélius dostal pokyn, aby Petra pozval. Bůh sám si tedy musel na obou stranách připravit půdu k tomu, co následovalo. Teprve když Petr viděl u lidí v Kornéliově domě víru v jediného Boha a taky touhu slyšet, s jakým poselstvím přichází, mohl se ujmout svého poslání a předa jim evangelium. Normální postup, který se dal očekávat, by byl takový, že pohané by nejprve přijali víru v Krista, pak by je Petr pokřtil a poté by na ně vložil ruce, aby také dostali dar Ducha svatého. Bůh však od samého počátku považoval za důležité, aby bylo naprosto zřejmé, že původcem těchto milostí není apoštol, který učí a křtí, ale sám Ježíš. A tak se stalo v domě Kornéliově něco naprosto nečekaného. Ještě než Petr domluvil, pohan Kornélius a všichni jeho příbuzní byli naplněni Duchem svatým, i když ještě nebyli pokřtěni.

Podle toho, co učí katechismus, bychom si řekli, že to neodpovídá řádu, který Ježíš ustanovil. My víme, že Ducha sv. dostáváme při křtu a plnost jeho darů při biřmování. Apoštolové však věděli, že jakýkoliv řád, který Bůh dává lidem, věcem a jakémukoliv dění, on sám přesahuje a respektovat nemusí.  Milost Boží k nám však může pronikat jak tím řádným způsobem, tak mimořádným. Ve Skutcích apoštolů máme krásný příklad toho, jak milost Boží může působit i mimo řád, který Pán Ježíš svěřil apoštolům. Řád v udělování svátostí je třeba k tomu, abychom my věděli, čím se máme řídit. Bůh sám, když uzná za vhodné, může své milosti uplatňovat daleko hojnějším a rozmanitějším způsobem.

Jaké jsou však vůbec předpoklady, aby se Boží milost mohla projevit třeba i takovým výjimečným způsobem? Za jakých podmínek mohlo dojít k takovému mimořádnému sestoupení Ducha svatého? Když si pročteme 10. kapitolu Skutků od začátku, najdeme tam, že Kornélius s celou svou rodinou už sám přijal víru v jediného Boha a pravidelně se modlil. Jeho modlitba byla natolik Bohu otevřená, že uslyšel Boží hlas a bez okolků vykonal to, co mu bylo uloženo. A poslední důležitá věc je, že všichni chtěli slyšet, co jim Pán skrze Petra chce říct.

Takže upřímná modlitba, poslušnost vůči Bohu a dychtivá otevřenost pro Boží slovo, které jim přináší Ježíšův učedník, způsobily dokonalou připravenost celé této rodiny pro přijetí Ducha svatého. Toto naplnění Duchem svatým proběhlo podobně zřetelným způsobem, jako nejprve u samotných apoštolů. Když tohle Petr uviděl, neváhal všechny v domě pokřtít. Je to názorný příklad toho, že i když udělování svátostí je svěřeno služebníkům církve, konkrétní duchovní dar s tím spojený přichází od Boha.

Co se ale stane, když někdo přijme křest nebo další svátost, ale není vnitřně disponován tak dobře pro přijetí Ducha sv. jako třeba Kornélius a jeho rodina. My věříme, že svátosti, které Ježíš ustanovil, jsou spolehlivé a i bez vnitřní připravenosti je do nás při každé svátosti vloženo nové obdarování Duchem svatým. Oproti Kornéliovi je rozdíl pouze v tom, že u člověka málo otevřeného pro Boží milost se ta moc Ducha sv. nemůže tak zřetelně projevit.

Aby tedy moc Ducha svatého mohla proměňovat náš život, stačí si vzít příklad z Kornélia. Jde o pravidelnou upřímnou modlitbu, touhu po Božím slově a po učení apoštolů a souhlas s tím, co poznáváme jako Boží vůli. Když na tomto postavíme svoji víru, bude Bůh v nás a skrze nás konat své dílo a my budeme moci zakoušet, jak jedná a jaké požehnání přináší do našich životních situací.

To všechno, co tu nyní zaznělo, nás má přivést k otázce, nakolik je náš křesťanský život veden a utvářen Duchem svatým. Můžeme si být jistí tím, že čím více bude mít Bůh v našem srdci místa, tím spolehlivěji povede Duch svatý i naše skutky k co největšímu souladu s Boží vůlí.

o. Josef