Promluva z 13. neděle v mezidobí

Dítě nezemřelo, ale spí

Mk 5,21-43

V dnešním evangeliu mě zaujala jedna věc. Lidé, když za Ježíšem přicházeli se svými prosbami, vkládali do jeho pomoci velkou naději. Avšak v okamžiku, kdy Jairova dcera zemřela, lidé přicházejí s touto zprávou za představeným synagógy s upozorněním, že teď už nemá smysl mistra obtěžovat. Oni v Ježíšovi vidí někoho, kdo může být prospěšný živým lidem, ale jakmile někdo zemře, tam už nějaké úsilí nemá žádný význam. Smrt je pro ně hranice, za níž už člověku nelze ničím pomoci. V takové situaci už pro ně nemá význam obracet se o pomoc na Ježíše.

On však přišel především proto, aby svojí mocí právě tuto hranici překročil. Stejně tak naše víra má smysl jedině tehdy, když bude zaměřena za hranici smrti. Můžeme se proto zamyslet, jak tomu odpovídají třeba naše prosby a modlitby, co vlastně my očekáváme od Ježíše ve svém životě a jakou pomoc u něj hledáme. Nejsme někdy jako ti židé z domu představeného synagógy a to v tom smyslu, že se obracíme na Ježíše kdoví s čím, aby ukázal svoji pomoc v našem pozemském životě, ale s tím, co bude po naší smrti, ho nezatěžujeme?

Důvodem Ježíšova příchodu na svět ale přece nebylo, aby nám léčil naše nemoci, aby nás uchránil před různým nebezpečím a dokonce ani kvůli tomu, aby probouzel mrtvé, kteří jednou po čase zase zemřou. I když mnohdy tyto věci dělal a dělá, vždycky se to děje pouze v případě, že tím vede člověka k daleko hlubšímu a důležitějšímu cíli. Ježíš se stal člověkem především proto, aby nás přivedl ke svému Otci a tím aby otevřel naše srdce pro dar spásy.

Co vlastně ukazuje tím, když probudil Jairovu dceru? On tím dal najevo, že má moc přemáhat zlo, jejímž následkem je smrt. Jestliže tedy Ježíš v našem životě odstraní něco, co nás sužuje a zbaví nás něčeho zlého, tak především s tím úmyslem, aby nás posílil na cestě, která překračuje hranici smrti a vede do věčného společenství s Bohem. Proto Bůh vyslyší naše prosby často úplně jinak než my si představujeme, protože on nejlépe ví, co nám prospěje ke spáse naší duše.

V evangeliu jsme nejprve slyšeli o uzdravení ženy trpící 12 let krvácením. Tady Ježíš ukázal, nakolik rozhodující roli hraje víra, aby člověk mohl být vytržen z moci zla. Ta žena vložila celý svůj majetek do léčení své nemoci a poznala, že tudy cesta nevede. Pochopila, že zdraví si koupit nemůže, že není v jejích možnostech získat pomoc, i kdyby za ni nabízela všechny poklady světa. Ale probudila se v ní víra, která je otevřená pro dary Boží milosti. To, co jí nedokázal poskytnout všechen její majetek, ona najednou očekávala od pouhého dotyku Ježíšova šatu zcela zdarma.

V těch okamžicích se na Ježíše tlačilo mnoho lidí, ale uzdravující síla vyšla jedině k té ženě. Více než svou rukou se totiž nemocná dotkla Ježíše svojí důvěrou. Její uzdravení je pro nás ukázkou, jak důležité na naší cestě životem je nespoléhat na to, co si můžeme sami zajistit. Nic z toho, co jsme schopni vytvořit sami bez Boha, nemá věčnou hodnotu a za žádný výsledek naší práce a našeho úsilí si Boží království nepořídíme. Pouze prostá víra a hluboká důvěra dává v našem životě prostor těm pravým hodnotám, tedy všemu tomu, co nás pojí s Kristem na naší cestě k plnosti života v božím království.

Teprve když umíme v tom současném životě dbát na ty věčné hodnoty, i postoj ke smrti se začne měnit. Jakmile jsme schopni přijmout, o co Bohu v našem životě jde a proč nám poslal svého Syna, úplně jinak začneme vnímat ta Ježíšova slova z dnešního evangelia: „Dítě nezemřelo, ale spí.“ Každý, kdo odchází se světa v Božím přátelství, nezemřel, ale spí. V této naději už nevidíme smrt jako tragický konec, ale jako přechod ke skutečné plnosti života.

S tímto pohledem dostává třeba i každé loučení se zemřelými úplně jiný charakter. Samozřejmě, že odchod člověka, kterého máme rádi, nás bolí a přináší smutek. Ale ve spojení s Kristem, pokud je naše důvěra v něj opravdová, je taková bolest ze ztráty blízkého člověka současně proniknuta i velikou radostí, byť skrytou. Pán Ježíš před svou smrtí sám říká svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu ke svému Otci.“ Pokud člověk nalezl cíl svého života u Boha, tak i přes bolest z jeho ztráty, máme-li ho skutečně rádi, mu přece přejeme plnost radosti a štěstí v nebi.

o. Josef