Promluva z 31. neděle v mezidobí

Mít vždycky zálibu v konání dobra

2 Sol 1,11-2,2

Myslím, že je dobré pozorně se zaposlouchat, co apoštol Pavel přeje věřícím v listě Soluňanům a za co se také modlí. A my si to pochopitelně čteme proto, abychom si to vztáhli na sebe. Sv. Pavel nám tedy přeje, aby nás Bůh svou mocí zdokonalil, že budeme mít vždycky zálibu v konání dobra a naše víra aby se projevovala skutky. Předpokladem ovšem je, aby nás nejprve Bůh také učil hodnými dober, ke kterým nás povolal.

Takže to vypadá, jakoby všechno měl v našem životě udělat Bůh. Nejprve má nějak udělat, že budeme schopní přijmout Bohem nabízené dobro a pak má svojí mocí způsobit, že to dobro budeme sami prokazovat.

Jenže my máme možná pocit, že prokázané dobro by mělo být naší zásluhou a výsledkem naší dobré vůle a ochoty. Samozřejmě, že to tak může být a běžně to tak mezi lidmi bývá, když jim zrovna vyhovuje, jak si navzájem pomáhají a prokazují dobro. Jenže Pavel prosí za to, abychom měli vždycky zálibu v konání dobra a nejen tehdy, když nám to vyhovuje a vyplácí se nám to.

Prokazovat dobro máme i tehdy, když to nikdo neocení, když nás druzí nepochopí a ještě nám vyčtou, že to děláme špatně. Takové věci samozřejmě člověka snadno odradí. A právě tehdy potřebujeme moc Boží k tomu, abychom dokázali pomáhat jak dobrým, tak i těm horším. Právě to od nás totiž Bůh očekává. Když někdo prokazuje dobro, aby se mu dostalo uznání, aby měl dobrý pocit a by pak i druzí prokazovali dobro jemu, žádnou Boží pomoc k tomu nepotřebuje. Svoji roli pak může hrát i lidská pýcha, že někdo chce všechno zvládnout sám a to mu pak brání, aby mohl být otevřený pro pomoc Boží. Tu ale potřebujeme právě tehdy, když je třeba prosadit něco dobrého, i když máme pocit, že nám to potom přinese jenom problémy a potíže.

Pokud někoho k prokazování dobra vede pýcha nebo touha po uznání, pochopitelně s tím praští, když mu to nic nepřináší. Boží způsob lásky k bližním ale prokazuje dobro třeba i navzdory nepochopení a urážkám. To vidíme na samotném Pánu Ježíši. On přináší lidem nejvyšší možné dobro, což je naše spása navzdory tomu, že se mu lidé za to posmívají, ponižují ho, odsuzují na smrt, dají mu trnovou korunu a naloží na něj těžký kříž.

Jak může někdo myslet na prokazování dobra těm, kteří dělají něco takového? Lidskými silami je to nemyslitelné, jedině v síle Boží lásky a jeho nesmírného milosrdenství.

Myslím, že aspoň trošku z toho, čím procházel Pán Ježíš, jsem také v poslední době okusil. Protože jsem chtěl pomáhat člověku, kterému je hodně těžké pomáhat, nastaly s tím větší komplikace. Když má někdo složitou, těžko pochopitelnou a přijatelnou povahu, nutně bude narážet na nepřijetí a lidé mají potřebu se bránit jeho projevům. Když potom někomu takovému člověk chce pomáhat s jeho potížemi, z jedné strany zjistí, že mu toho moc dovoluje a poškozuje tím farnost a od něj samotného, že se ho nedokáže zastat, jak by bylo třeba.

Cenné na tom je, že v takové situaci může člověk aspoň trošku víc proniknout do toho, co nejspíš prožíval Pán Ježíš, když ho lidé nechápali a odsuzovali ho ve chvíli, kdy se jeho apoštolové rozutekli. Je jasné, že on se tím nenechal odradit, aby nám poskytoval pomoc, kterou potřebujeme k dosažení spásy. Proto jedině u něj může člověk najít potřebnou sílu, aby nepřestal prokazovat dobro tam, kde je třeba.

otec Josef