Promluva z 5. neděle velikonoční

Cestu, kam já jdu, znáte

Jan 14, 1 – 12

V evangeliu dnes slyšíme krásný Ježíšův příslib. On říká: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Když odejdu, připravím vám místo, a zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. Pán Ježíš ukazuje, jak mu záleží na tom, abychom i my měli svůj příbytek tam, kde je doma on sám se svým Otcem.

Potom ovšem následuje zajímavý dialog s apoštolem Tomášem. Ježíš apoštolům říká: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Jenže s Tomášem jsou problémy nejen při vzkříšení, kdy on neuvěřil, dokud si nešáhl. Tady si zase troufá Ježíši odporovat a říká: Nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?

Kdo tedy má pravdu? Můžeme tvrdit, že se Ježíš mýlil? Že byl vedle, když se domníval, jak to musí být všechno apoštolům jasné? Anebo pokud máme brát Ježíšova slova vážně, proč si potom Tomáš dovolil jeho vyjádření opravovat tvrzením, že oni tu cestu přece neznají?

Možná to bylo od Ježíše provokativní oznámení. Snad tím chce učedníkům dát najevo, že vše důležité už od něj sice slyšeli a spolu s ním zažili, takže už jsou na správné cestě. Jenom si asi ještě neuvědomují, že to vše už jim také ukazuje cestu do Božího království. A tím se dostává k tomu, že kdo poznal Ježíše, zná tím pádem i cestu k Nebeskému Otci i v případě, že si to ještě pořádně neuvědomuje.

Bylo by možná zajímavé zjistit, kolik lidí, kteří se považují za věřící, rovněž neznají cestu k Bohu Otci. Kolikrát se totiž setkávám s lidmi, kteří se sice nějakým způsobem hlásí ke křesťanské víře, ale tím, že by si měli hledat cestu k Bohu do nebe, se zas tak moc nezabývají. Někteří věřící totiž se svojí vírou ustrnuli na tom, co má Bůh pro ně znamenat v pozemském životě a klidně nechávají stranou, co my máme jednou pro Boha znamenat na věčnosti.

Ti apoštolové ale na tom možná byli podobně. Oni mohli obdivovat Ježíše za to, jak dokázal lidem pomáhat, jak měnil jejich srdce k lepšímu, ale přehlédli, jak je tím vším vede ke svému Otci v nebi. Jinak by nemohl Tomáš říct, že tu cestu nezná. Oni si možná představovali, jakou vládu Božího království Ježíš nastolí zde na zemi a jaké tam oni budou mít postavení. Jenže Ježíš to na soudu před Pilátem uvádí na pravou míru, když říká, že jeho království není z tohoto světa.

My kolikrát v modlitbě řešíme, co by nám měl Pán Bůh na tomto světě pomoci zařídit a třeba se to týká jen jednoho okamžiku, případně pár hodin nebo pár dní našeho života. Kdežto on řeší to, aby se z naší přítomnosti v nebi mohl těšit celou věčnost. Tady vidíme, jakým procesem má křesťan při utváření víry projít. Nezralá víra se projevuje tím, když se člověk snaží naklonit si Boha, aby mu pomáhal plnit jeho představy o životě tady na zemi.

Někdo pak může budit dojem hluboce věřícího člověk, když se dokáže tak zbožně a tak dlouho modlit a přinášet Bohu kdovíjaké oběti. A přitom to nemusí být nic víc než snaha o manipulaci s Bohem nebo způsob duchovního kupčení. Jakoby Bůh měl fungovat tak, že já mu obětuji řádnou dávku modliteb, darů na kostel a k tomu nějaký ten dobrý skutek a on se pak bude starat o to, abych měl ráj na zemi.

Možná, že v nějaké fázi aspoň trochu v tomto duchu uvažoval každý z nás. Dřív nebo později ale přijdeme na to, že takhle to nefunguje a pak jsou dvě možnosti. Buďto je člověk Bohem zklamaný a přestane ho brát vážně. Druhá možnost je, že naše víra se posune správným směrem. To je tehdy, když opouštíme otázku: „Co chci já?“ a více nás zajímá, co chce Bůh. A to hlavní, co chce Bůh, Ježíš vystihl slovy: „Zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

otec Josef