Promluva na farní den 17. 9.

Předpoklad farního společenství – patřit Kristu

Řím 14,7-9

Apoštol Pavel, jak jsme slyšeli ve 2. čtení, píše, že žádný z nás nežije sám sobě a ni neumírá sám sobě. Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Bůh nám ale dal svobodu do té míry, že Bohu patřit nemusíme. Jenže jakmile člověk nechce Bohu patřit, pak to znamená, že jeho cesta vede do záhuby. Jedině, když chceme patřit Bohu, můžeme od něj získat plnost života.

My dnes prožíváme farní den, jak doufám právě proto, abychom lépe propojili naše farní společenství s Pánem, abychom mu více patřili. V tom hraje důležitou roli i to, co spolu prožíváme mimo mši svatou. Pochopitelně, že základem naší propojenosti s Ježíšem je slavení eucharistie. Jenže kdyby to zůstalo odtržené od ostatních oblastí našeho života, tak nám to chození do kostele nebude moc platné.

Proto jsme se dnes snažili více propojit náš farní den s pozváním širší veřejnosti přes kabelovku a rozhlas a pozvat mezi nás hosty, kteří naše setkání mohou obohatit po kulturní stránce. Po mši svaté bude ještě chvilku program duchovně zaměřený, potom pěvecké vystoupení našich hostů a pak možnost posezení v přátelském duchu u občerstvení, za které patří poděkování mnohým z vás.

Setkání v takovém duchu vidím o to víc důležité, když se bohužel i ve farním společenství vždycky najdou nějaké příčiny, které lidi rozdělují. Pak je moc dobré, jestli se lidé dokáží spolu pobavit rozumným způsobem, jestli se dokáží vzájemně tolerovat ve všech odlišnostech a najdou v sobě dobrou vůli. Nejdůležitějším předpokladem k tomu je ovšem právě to, nakolik už patříme Kristu a máme v sobě jeho Ducha. Není možné, aby si k sobě nenašli cestu ti, kteří už Božího ducha poznali a přijali. Ovšem ti, kdo by chtěli hájit spíš lidské zájmy, než ty Boží, budou na sebe pochopitelně narážet.

Teď jsme třeba s farní radou řešili, jak nám po velkém zvýšení záloh na energie ubývají peníze a nedaří se nám nic ušetřit na budoucí opravy. Tady také hraje roli, jaké jsou lidské zájmy a jaké Boží. Zazněly sice nějaké návrhy, jak kde ušetřit, nebo jak zodpovědněji s penězi hospodařit, jenže to situaci nijak moc nevyřešilo. Třeba to, že se v zimně bude v kostele topit jen při nedělní mši, nebo že budeme vybírat i při pohřbech.  Rozhodující význam v tomto směru ovšem vždycky bude mít, kolik peněz sami farníci dají dohromady při kostelních sbírkách. Když jsou pak pro někoho důležitější lidské zájmy než Boží, nebude mít ani motivaci v kostele nějak citelněji přispět. Tím pádem ale musíme počítat s tím, že nám začne buď zázemí v našem kostele chátrat, nebo že tam budeme potmě a přes zimu budeme mrznout.

Další věc je, že někdo sice má zájem poskytovat peníze ve prospěch Božích zájmů, jenže se ptá, jestli ty sbírky v kostele budou opravdu využity správným způsobem. V názorech na to ovšem mohou být mezi lidmi rozdíly a může být těžké shodnout se na tom, co je prioritou ohledně financování. Může se zdát jako samozřejmost, že musí být zajištěny všechny nutné opravy a teprve když něco zbude, podpořit i pastorační záležitosti. Jenže k čemu nám bude opravený kostel, pokud nepodpoříme i takové činnosti ve farnosti, díky kterým bude aspoň někdo z další generace chtít do toho kostela chodit.

Pochopitelně, že finanční investice v tomto směru nic nevyřeší, pokud to nebude podepřeno důkladnou modlitební investicí. Je jistě dobře, když se vytrvale budeme před každou mší modlit za Ukrajinu nebo za celý svět. Aby se ale posiloval jednota v našem farním společenství, aby se obnovovala a prohlubovala naše víry, k tomu moc potřebujeme modlit se za naši vlastní farnost. V té souvislosti se ke mně dostal návrh, abychom se po modlitbě růžence přede mší modlili také za naši farnost s využitím textu, který je za tím účelem připravený.

Jenže co když zůstane jen u toho, že nám přibyde na lavici zase nějaký papír, tak co nám to udělá, když se to přečte. S takovým přístupem by to byla škoda papíru. Tím víc děkuji každému, kdo se za naši farnost modlí ze srdce a s opravdovou naléhavostí. Pokud dokážeme takto přistoupit i ke společné modlitbě, bude to mít svoji váhu.

Věřím, že nám všem záleží na tom, aby naše farní společenství duchovně nezakrnělo, jenže nelze jen čekat, co proto udělají ti druzí. Zkus se bratře, sestro v následující chvilce tich zeptat našeho Pána: Bože, co právě ode mne očekáváš v tom, aby naše farnost více ožila Božím Duchem a stala se citelným místem jeho přítomnosti.

otec Josef