Promluva z 10. neděle v mezidobí

Jaké hříchy nemohou být odpuštěny?

Mk  3, 20 – 35

Zkusme se vžít do situace, kterou popisuje dnešní evangelium a v níž se nacházel Pán Ježíš. Představme si sami sebe, že nějakým mimořádným způsobem pomůžeme mnoha lidem s jejich obtížemi a problémy a místo ocenění by vás lidé osočovali z nějakého zlého úmyslu, který pramení z vašeho spojení s temnými silami.

Tak i Pán Ježíš, když kromě uzdravení mnoha lidí některé vysvobodil z moci zlého ducha, byl obviněn, že je posedlý Belzebubem a vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Takové tvrzení si pochopitelně protiřečí. Proto na to také Ježíš odpovídá: Jak může satan vyhánět satana.

On však navíc rozvádí toto téma ještě jiným směrem, když říká: Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“

Už víckrát jsem dostal otázku, jaké jsou to ty hříchy a rouhání proti Duchu svatému, které nebudou člověku odpuštěny. Takové hřích souvisí právě s tím tvrzením zákoníků a farizeů, kteří odmítli Ježíšovi uvěřit, i když byli svědky jeho moci, když uzdravoval a zbavoval lidi posedlosti.

Rouhání Duchu svatému a hříchem, který nemůže být odpuštěn je to, když člověk pohrdne Bohem, i když má možnost jasně poznat jeho velikost, moc a slávu. Pokud člověk nenachází důvody k víře, tak se ani nemůže Bohu rouhat. Když ale vidí, jak Duch svatý působí a přesto Bohu odporuje, pak to znamená, že o odpuštění ani nestojí. A Bůh nemůže odpustit nikomu, kdo odpuštěním pohrdá.

Na křesťanské víře je úžasné právě to, že naše naděje není závislá na dosažení dokonalosti a bezhříšnosti. Cestu k Bohu nám umožňuje především to, že stojíme o Boží milosrdenství a odpuštění našich vin. Samozřejmě to musí být upřímná touha po očištění duše a ne opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství. A když pak necháme skrze upřímné pokání Ducha svatého žít a působit v našich srdcích, pak se to také promítne do posílení dobra a rozvíjení krásy života. My ale nepotřebujeme nejdřív dosáhnout takové úrovně života, abychom si zasloužili spásu. Naopak nejdříve musíme vykoupení a spásu přijmout, aby pak Bůh náš život proměnil.

Pak tu nacházíme zvláštní moment ještě ohledně Ježíšových příbuzných a jeho matky. Jeho příbuzní se ho chtěli zmocnit, protože mysleli, že se pomátl na rozumu. Zřejmě se báli, že ta ostuda dopadne i na ně a tak ho chtěli dostat pryč z veřejnosti. Jinou roli tu ale v tu chvíli má jeho matka Panna Maria. Ve chvíli, kdy přichází s dalšími příbuznými k domu, kde se Ježíš nacházel, bylo tam velké množství lidí, takže nebylo snadné se k němu dostat.

Jakmile se ale ukáže, že je tu Ježíšova matka, mezi lidmi se ta zpráva rychle šíří, až se dostane i k Ježíšovi. Očekávaná reakce by byla, že Ježíš se půjde pozdravit se svou matkou a pozve ji do domu. On se ale místo toho zachová tak, že to budí dojem, jakoby a svoji matku moc nestál. Kdyby tomu tak bylo, pak se nelze divit tomu, jak se vyjádřil: Rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.

Kdyby Ježíš nestál o svoji matku, pak by nebylo nic zvláštního na tom, že dává svým učedníkům přednost jako své rodině. Jenže jeho učedníci dobře věděli, jak si jejich mistr váží své matky, jak hluboký vztah je mezi nimi. Proto je muselo doslova šokovat, že přesto je pro něj důležitější rodina těch, kdo se snaží plnit své poslání podle vůle nebeského Otce. Panna Maria tím, že stojí pokorně venku, to nedělá proto, že tak musí zůstat odstrčená stranou, ale že tím pomáhá, aby vyniklo Ježíšovo poselství. Vůbec jí nejde o to, aby i ona mohla nějak vyniknout v blízkosti svého Syna. Díky tomu, že je vztah syna a matky zdánlivě ponechán stranou, může Ježíš názorně ukázat, jak důležité je vytvářet rodinu Božích dětí, které záleží na naplňování Boží vůle. Přitom Panna Maria naplnila své poslání nejdokonalejším způsobem, takže do takové Ježíšovi rodiny patří na prvním místě.

U Matky Boží tak vidíme důležitý princip každé služby Bohu. Kdykoliv se snažíme dělat něco ve prospěch Božího království, nemůžeme myslet na to, jak to udělat, aby naše služba vynikla a měla úspěch, ale vždycky na to, aby vynikl sám Bůh.

otec Josef