Promluva z 11. neděle v mezidobí

Kam roste naše víra?

2 Kor 5, 6 – 10

V dnešních textech Písma nacházíme téma růstu. Prorok Ezechiel mluví o slabé větévce, která se zasadí a vyroste v nádherný cedr. Ve slovech Pána Ježíše zase slyšíme o zasazení semene do země, které klíčí a roste nezávisle na tom, zda člověk spí, nebo je vzhůru. Země sama od sebe přináší plody, ani nevíme jak. A pak je tu ještě nepatrné hořčičné semínko, které přeroste ostatní zahradní rostliny, a ptáci mohou hnízdit v jeho stínu. To vše je podobenstvím o tom, jak se projevuje moc Boží. Velké věci Boží mohou vyrůst z nepatrných počátků.

Také čtení z 2. listu Korinťanům se týká růstu, konkrétně toho, k čemu má dorůst náš život a naše víra. Stojí tu, že náš život zde na zemi je život ve vyhnanství a je mnohem lepší opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. Bylo by možná zajímavé zjišťovat, kolik nás věřících už dozrálo k takovému postoji, že by klidně opustili tento svět a život na něm a raději se odebrali na věčnost.

Zralá víra v tomto směru ale není to samé, jako když je někdo otrávený tímto životem a tak by to tady nejraději zabalil, aby už mohl mít ode všeho pokoj. Křesťan se má radovat z daru života zde na zemi, ale přitom máme mít jasno v tom, že na tento život se nemáme upínat. I když se podaří žít dobrý a šťastný život, naše víra má tu skutečnou plnost života očekávat teprve ve věčném spojení s Bohem.

Obvyklejší ovšem je, že lidské myšlenky jsou víc upnuté na současný život než na to, co bude na věčnosti. To je i docela pochopitelné, ale je velký rozdíl, jestli na to, co prožíváme zde na zemi, jsme upnuti anebo to vnímáme především jako cestu, která má vést do věčného Božího království. Podívejme se, jak se tento rozdíl může projevit v některých oblastech života.

Když budu upnutý na majetek a věci, které tu mám, budu se to snažit využít především pro své potěšení, pro naplnění svých tužeb, pro své pohodlí, zábavu apod. Když očekávám naplnění svých tužeb u Boha, budu schopen svých věcí a majetku používat k prosazení dobra, k pomoci potřebným, podílet se na různých věcech užitečných pro všechny atd.

Když chce někdo mít svého manžela, manželku, své děti či přátele jen pro sebe, bude mít snahu si je přivlastňovat a tím se tvoří pouta nesvobody, ve kterých se nikdo nemůže cítit dobře. Co potom, když se pak někdo z těch pout vymaní nebo přijde jiná okolnost, která způsobí ztrátu blízkého člověka? Tomu, kdo si někoho takto přivlastňoval, se může zhroutit celý život a jeho smysl. Když ale respektujeme, že každý člověk má patřit především Pánu Bohu a přejeme mu vše, co má Bůh pro něj připraveno, sami budeme otevření pro vše, čím Bůh chce obdarovat nás.

Jedna věc tedy je, jestli o věčný domov opravdu stojíme, ale druhá věc je, jaké jsou předpoklady, aby se tam člověk dostal. Toho se týká právě závěr 2. čtení. Apoštol Pavel píše: My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

Někdo by si z toho mohl jednoduše vyvodit, že na věčnost k Bohu se dostane ten, kdo život naplnil dobrem a kdo dělal špatné věci, ten má smůlu. Je pravda, že každý dostane odplatu podle toho, co udělal dobrého nebo špatného, jenže ta odplata nespočívá v tom, jestli se člověk dostane do nebe. Tam se totiž člověk nedostane za své dobré skutky, ale díky vykoupení Ježíšem z našich vin a hříchů. A on přece zaplatil za všechny naše špatné skutky, takže když jsou naše viny smyté, už nám nebrání k cestě do věčnosti. Odměna však spočívá v tom, že když člověk naplnil svůj život dobrem a láskou, může podle toho na věčnosti také zakoušet velikost dobra a lásky Boží.

Ten, kdo žil špatně, ale nakonec přijal vykoupení a spásu, pokud nepřijal sílu Boží milosti nějakým mimořádným způsobem a neodehrála se v něm radikální proměna k obrazu Božímu, není na věčnosti připraven velikost Boží lásky vnímat. Proto jeho odplata spočívá v tom, že se na setkání s Bohem ještě musí připravit v očistci.

Sv. Pavel nám radí: Stůj co stůj usilujme o to, abychom se Bohu líbili. A nejvíce se mu můžeme líbit právě tím, co s naším životem udělá On sám.

otec Josef