Promluva z 15. neděle v mezidobí

Být svatý a neposkvrněný v lásce: Jak na to?

Ef 1, 3 – 14; Mk 6,7-13

Na úvod 2. čtení zazněla slova: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary.“ A to je pro naši víru moc důležitá věta. Naplno totiž můžeme prožívat víru jedině tehdy, když jsme si dobře vědomi, jak jsme zahrnováni Boží milostí.

Jenže s tím obdarováním je spojený i velký závazek. Sv. Pavel navíc uvádí, že skrze Krista si nás Otec vyvolil, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce. Člověka hned napadne otázka: Jak se to asi dá udělat, abychom byli svatí a neposkvrnění? Odpověď určitě není snadná, ale přesto si myslím, že právě zde jsme u základu, na kterém má být postaven křesťanský život. Tak se můžeme zaměřit na to, jak se to má v našem životě projevit.

Já třeba mám své prožívání víry spojené zejména s kněžskou službou. Na začátku bylo velké odhodlání naplňovat vše, co ode mne Bůh očekává. Jenže pak se naráží na realitu, jak to jde kolikrát ztuha, a člověk má často dojem, že úsilí ukazovat lidem cestu ke spáse se míjí účinkem. Pak je ale moc důležité oprostit se od svých představ a plánů a s důvěrou nechat na našem Pánu, jak on si tu naši službu použije.

Jedno takové obrazné vyprávění o náplni kněžského života to s určitou nadsázkou vystihuje takto. Kněz je člověk, který by po svém vysvěcení chtěl obrátit k Bohu celý svět. Po pěti letech by rád obrátil alespoň lidi ve vlastní zemi. Po deseti letech má stále odhodlání přivést k obrácení přinejmenším lidi ve své farnosti. Po 20 letech už se zaměří na to, jak přivést k obrácení aspoň ty, kteří k němu chodí na mši. Možná si někdo myslí, že ti, kdo chodí na bohoslužby, už obrácení nepotřebují. Jenže tím to vyprávění nekončí. Nakonec se určitá zralost kněze projeví tím, když bude chtít k úplnému obrácení přivést aspoň sám sebe.

Ve službě kněze totiž není nejdůležitější, co všechno zvládne, v jaké šíři se ujímá pastoračních úkolů vedle všech starostí o kostely a fary. To sice většinou posuzují a hodnotí jak věřící, tak nadřízení, jenže před Bohem je nejdůležitější, nakolik už mu člověk patří celou svou bytostí. Pak už není hlavní, co všechno kněz zvládne nebo nezvládne, ale že dokáže dát prostor Bohu, aby On sám mohl působit, jak uzná za vhodné. Myslím, že v tom je velká výzva, ale i velký otazník, jak to udělat, aby nejen kněz, ale každý věřící mohl k takto pojaté víře neustále dorůstat, aby neustrnul na místě.

Proto je třeba takovou cestu neustále hledat. Jde o to, jak se stále více odpoutávat od všeho, co nám nijak neprospívá na cestě k Bohu a místo toho dávat více místa všemu, co umožní posvěcení naší duše a přilnutí ke Kristu. Dojít k takové odevzdanosti pak umožní Bohu, aby On sám pak učinil náš život svatý a neposkvrněný.

S tímto tématem vidím jednu souvislost také v dnešním evangeliu. Co znamená, že si učedníci mají vytřást prach ze svých nohou u takového domu, kde je lidé nepřijmou? Můžeme v tom vidět symboliku určitého postoje, kdy se člověk brání, aby si od takových lidí z jejich domu odnášel cokoliv negativního, cokoliv, co by na něm mohlo nějak ulpět a přichytit se. Jestli jsou lidé zatížení odporem vůči Bohu, pak je na místě nechtít se ničím takovým poskvrnit. Pokud jsou nějací lidé lhostejní k poselství o spáse, pak nemá ceny se jim vnucovat a mít s nimi něco společného.

My se samozřejmě nevěřícím nemáme vyhýbat, ale musíme se bránit všemu, co by nás poskvrňovalo a odvádělo od Boha. A čím více patříme po všech stránkách Bohu, tím budeme i odolnější vůči všem špatným vlivům. Kéž je tedy posílena naše důvěra, že tím největším bohatstvím v životě je patřit Bohu skutečně naplno.

otec Josef