Promluva z 19. neděle v mezidobí

Umíme Bohu naslouchat?

1 Král 19,9a.11-13a; Mt 14, 22 – 33

Rád bych se dnes podíval na to, jak dnešní evangelium souvisí s prvním čtením. Před tím, než Pán Ježíš překvapil své učedníky, když k nim kráčel po vodě, o samotě se modlil na vrcholu hory. Chvíle strávené v tichu se svým Nebeským Otcem pro něj byly velmi důležité. V prvním čtení zase čteme o proroku Eliášovi na hoře Choreb. Tam on se měl postavit před Hospodina a setkat se s ním. Zkusme se vžít do toho popisu, co on tam zažil, a vybavme si, kdy jsme se ocitli v prudkém vichru. Jak jsme se tehdy cítili. Pak přišlo zemětřesení. To já jsem osobně nezažil a nevím, jestli někdo z vás. Nakonec je řeč o šlehajícím ohni, což mohl být následek bouře a blesků. Ale v ničem z toho Hospodin nebyl. Nic z toho neumožnilo Eliášovi setkání s Bohem. Až když po ohni následoval šum jemného vánku, Eliáš uslyšel Boží hlas. Proto právě ticho je nejdůležitějším předpokladem pro modlitbu.

Je jasné, že pronášet modlitby můžeme i v hluku, a také společná modlitba a chvála může být hodně hlasitá. Jenže aby byla naše modlitba úplná, k tomu nestačí jen to, co my říkáme Bohu, ale také máme naslouchat, jak nám odpovídá a co nám Bůh říká. A pokud nic neslyšíme, je otázkou, jestli se mu vůbec naslouchat snažíme. Nebo se ani neumíme tak ztišit, abychom mohli Boha vnímat.

K čemu by ale mohlo být dobré, jestli se třeba někdo bude modlit tři růžence za den, ale ani minutu by nevěnoval ztišení a tomu, co mu říká Duch Boží. Modlitba má být přece dialog s Bohem, a co by to byl za dialog, kde my meleme svoje a Boha ke slovu nepustíme.

Matka Tereza kdysi řekla: „Ke správné modlitbě je prvním prostředkem mlčení. Nemůžeme se vrhnout přímo do Boží přítomnosti, jestli se necvičíme ve vnitřním i vnějším mlčení. Měli bychom se proto cvičit především v ovládání mysli, očí a jazyka.“

Prvním předpokladem pro tichou modlitbu tedy je najít si vhodné tiché místo. Ale to ještě není zdaleka všechno. To tiché místo musíme najít nejen kolem sebe, ale i v sobě. Když řekneme Bohu, co máme na srdci, pak je třeba se ztišit ve svém nitru a utišit zejména to, co nás zaměstnává. To, co si my přejeme a na čem možná lpíme, může být někdy překážkou k tomu, abychom mohli vnímat Boží vnuknutí. To ztišení tedy má spočívat i v tom, že se oprostíme od svých přání, myšlenek i nápadů a do tohoto takto připraveného prostoru může v našem nitru znít Boží hlas. Může to být formou myšlenky, vnuknutí, co máme třeba udělat, jak se zachovat v určité situaci, čemu se věnovat, pro co se rozhodnout atd. Někdy nám mohou na mysl přicházet konkrétní slova nebo se nám vybaví verš z Písma.

Takový prostor ticha má nabízet také každý kostel. Proto považuji za velmi důležité, že nás covid přiměl k tomu, abychom nechávali přes den kostel otevřený a pak už jsme u toho zůstali.

Prostor na ztišení by měl být k dispozici také před každou mší svatou. Proto je dobře, když modlitba růžence začne dostatečně brzy, aby před začátkem mohlo být aspoň 5 minut ticha. S tím pak ještě souvisí i to, jak brzy na mši přijdeme, abychom se mohli ztišit a na mši připravit. Někteří mívají potíž už s tím, aby vůbec stihli začátek. Možná, kdyby si dali předsevzetí přijít o deset minut dřív, aby se mohli v duchu připravit, pak by jim to možná aspoň na ten začátek přece jenom nějak vyšlo.

Jisté je, že Bůh na nás čeká v tichu, protože on nás nechce svojí mocí a autoritou ohromit a nadiktovat nám svoji vůli nepřeslechnutelným hlasem. Jeho hlas je jemný, zcela nenásilný a nikomu se nevnucuje. Čeká jen, až mu budeme ochotni věnovat svoji pozornost a dokážeme aspoň chvíli nechat stranou veškerý hluk tohoto světa, který nás chce ohlušit, abychom Boha neslyšeli. Věřím, že když dáme Bohu šanci, aby k nám mohl promlouvat, on ji určitě nepromarní a povede nás v životě tím nejlepším způsobem.

otec Josef