Promluva z 2. neděle postní

Abrahámova zkouška

Gn 22, 1 – 18

Dnešní první čtení nás zavedlo na počátek dějin vyvoleného národa, tedy do doby, kdy ještě nebylo známo desatero, kde převážně vládlo právo silnějšího a náboženství jednotlivých národů vycházelo z uctívání jakýchkoliv sil a mocností, které si tehdy lidé neuměli přirozeně vysvětlit. Tyto souvislosti je třeba brát v úvahu, když čteme příběh o tom, jak měl Abrahám obětovat svého jediného syna Izáka. Možná, že i on vyšel z prostředí, kde docházelo k přinášení lidských obětí, kterými si některé kmeny chtěli naklonit přízeň nadpřirozených sil.

Abrahám byl Bohem povolán, aby se odpoutal od těchto pohanských náboženství a z jeho potomstva tak mohl vzniknout nový vyvolený národ, který bude uctívat jen jediného pravého Boha. Tento člověk se měl proto stát mužem takové víry, která by mohla být příkladem pro celé další generace. A dnes jsme slyšeli o nejtěžší zkoušce, která měla tuto jeho víru prověřit. Asi už mnohé lidi při četbě Bible napadla otázka, co je to za Boha, který si žádá, aby otec obětoval syna, i když jde jen o zkoušku. Bůh si ale pouze použil to, co lidé sami ze své vůle začali provádět v rámci uctívání svých vybájených božstev. Tím nejen Abraháma vyzkoušel, ale nakonec také ukázal, že oproti pohanským kultům on lidské oběti ve skutečnosti nežádá.

Tím, že místo Izáka byl obětován beránek, který tam uvízl v křoví, bylo Abrahámovi dáno najevo, co je to zástupná oběť. Oběť, kterou by měl podstoupit člověk, lze nahradit obětováním beránka. Abrahám však byl pochválen za svoji víru, že Bohu neodepřel svého syna a díky tomu mohl být zahrnut požehnáním. On totiž nepřestal důvěřovat, že Bůh splní, co o jeho potomstvu slíbil. Celý život čekal na potomka, z něhož měl vzejít nový národ a až se ho ve stáří dočkal, najednou se ho měl vzdát. Určitě z toho musel být hodně zmatený, a přesto se rozhodl dát Bohu, co žádal. Tím ukázal svoji důvěru, že Bůh nejlépe ví, čím vším i bolestným má člověk projít, i když to jeho rozum nechápe. To byl velmi důležitý příklad víry pro celé další dějiny vyvoleného národa.

Abrahám tak přispívá k tomu, aby si už těmito událostmi Bůh připravoval vykoupení pro všechny národy a svůj lid na poslání, které v tom měl sehrát. Tady začíná příprava na příchod Spasitele a jsou zde vidět jasné souvislosti s tím, co o dva tisíce let později po svém příchodu na svět vykonal a podstoupil Ježíš Kristus. On sám se totiž nakonec stal tou zástupnou obětí, tím beránkem, který je obětován za hříchy lidí.

Takže nejdřív se Abrahámovu národu dostalo mnohého požehnání díky tomu, když on neodepřel Bohu svého jediného syna, který nakonec nemusel být obětován. Kdežto sám Bůh svého jediného syna pro nás obětoval a tím se dostalo požehnání a spása ke všem národům.

Právě o tom jsme slyšeli v druhém čtení od sv. Pavla, že Nebeský Otec ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, kdežto Abrahám byl nakonec Izákovy oběti ušetřen. Tady je krásně vidět, jak se plán Boží na naši spásu proplétá celými lidskými dějinami. Otec Abrahám a jeho syn Izák hned na počátku vyvoleného národa poskytují působivý předobraz toho, co nakonec Nebeský Otec a jeho Syn Ježíš Kristus připraví pro spásu lidí.

Nám by mělo jít o to, abychom v podobném duchu jako Abrahám rovněž dokázali být k dispozici Božím záměrům. Určitě se i nám mnohdy nechce věřit, že bychom pro život víry měli to či ono obětovat nebo něco náročnějšího podstoupit. Zřejmě nejtěžší zkoušky víry jsou právě ty, když někdo ztrácí blízkého člověka kvůli nějakému neštěstí, nemoci a podobně. Občas se setkám s lidmi, kteří právě pro takové ztráty odmítají věřit v Boha. Tím ovšem odmítají věřit i ve smysl života, zatímco Kristus, ten touží dát smysl a hodnotu každému lidskému životu, i když z lidského hlediska dopadne jakkoliv nešťastně. Abrahám nám však ukázal, jakým zdrojem požehnání je důvěřovat Bohu i v situaci tak těžko přijatelné, jakou je, když se otec má vzdát svého syna.

A protože on Bohu svého syna neodepřel, nakonec mu byl ponechán a z jeho potomstva vzešlo požehnání pro všechny národy světa. Naopak životní zkušenosti často ukazují, že co člověk Bohu odepře, nakonec stejně ztrácí. Zvláště nyní v postní době je dobré si uvědomit, že něčeho se vzdát pro Boha nám má otevírat cestu ke zdroji požehnání. A tím zdrojem je náš Spasitel právě proto, že svému Otci neodepřel oběť vlastního života.

otec Josef