Promluva z 20. neděle v mezidobí

Postřehy z cyklopoutě

Ef 5, 15 – 20

V dnešním druhém čtení z listu Efezanům mimo jiné zazněla slova apoštola Pavla o tom, že máme dobře využívat čas a za všechno stále děkovat Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Tak mě napadlo, že bych mohl říct něco o tom, jak jsem já sám využil čas posledních dvou týdnů a za co mohu Pánu Bohu být vděčný. Účastnil jsem se totiž první etapy cyklopoutě, která by měla v rámci jubilejního roku 2025 dorazit do Říma. To znamená, že letos jsme dorazili do Aquileie na severu Itálie, což je asi na půli cesty. Odtud by se pak mělo pokračovat příští rok do cíle.

I když se tohoto putování mohou účastnit i lidé nevěřící, většina cyklistů má tuto výpravu nějak spojenou i s duchovním obsahem. Základem v tom směru je každodenní mše sv., na což nás bylo šest kněží. Jinak výprava obnášela asi 130 lidí. Zejména při mši sv. jsem Pánu Bohu svěřoval prosby spojené s mým působením mezi vámi, ale dostalo se i na všechny úmysly, které mi někteří z vás svěřili. Mši sv. v kostele jsme ovšem měli jen na začátku v Uherském Brodě a v Šaštíně a pak v závěru cesty v Gemoně a v samotném cíli v Aquilei. Ostatní dny jsme sloužili mše v místě noclehu, to znamená v tělocvičnách nebo sportovních halách, kde jsme spali všichni pohromadě na karimatkách.

Myslím, že to má něco do sebe, když se dá dohromady parta nejrůznějších lidí, aby spolu snášeli všechna úskalí a nepohodlí takového ubytování. Obnáší to například fronty na sprchy a toalety anebo přes jednu zásuvku nabíjet několik desítek mobilů. Tak se vyskytne řada příležitostí, kdy je nutné ustoupit, v něčem se zapřít a pak je hned možné něco Pánu Bohu přinést na pouti jako svoji osobní oběť.

Svoji roli pak může získat i samotná fyzická námaha při šlapání na kole. Během cesty jsme museli zvládnout celkem tři větší převýšení, kdy jsme vyjeli do nadmořské výšky kolem 900 m. Noa když já jsem šlapal do kopce, tak mě všichni předjížděli včetně dětí. Jakmile jsem před sebou viděl mizet štíhlé siluety cyklistů, říkal jsem si: Jak by vám bylo, kdybyste měli vyšlapat do kopce s celým metrákem jako já. Jenže jakmile se jelo z kopce, ani jsem nemusel šlapat a čistě díky zemské přitažlivosti jsem zase já předjížděl ostatní.

Přitom jsem v tom uviděl určité podobenství s životem v Boží milosti. Když člověk šlape do kopce, vydává veškeré síly a stejně to jede pomalu. A podobně v životě někdy můžeme vynakládat všechny své síly, a stejně pořád někde něco drhne a všechno se neskutečně vleče. Ale když to jede z kopce samo, je to něco podobného, jako když nás nakopne Duch svatý a něco v našem životě se rozběhne s neskutečnou lehkostí, protože nás nese síla Boží milosti. Je však jasné, že když cyklista nevyšlape kopec, nemůže si ani užít lehkost následující jízdy z kopce. Podobně i v duchovním životě nás Pán někdy nechává projít náročnými úseky, při kterých se učíme, jak u něj načerpat potřebnou sílu, ale když se to podaří, můžeme se pak rozjet pěkně naplno.

Během cesty bylo pochopitelně neustále Pánu Bohu za co děkovat. Třeba za bratry a sestry, kteří byli pohotově po ruce, když byl nějaký problém, třeba pichlé kolo. Nebo za to, jak jsme se ve skupinkách vzájemně povzbuzovali anebo dělili o nějaké dobroty nebo jen o čistou vodu. Té jsme potřebovali opravdu hodně. Vděčnost jsme mohli pociťovat na všech krásných místech, kterými jsme projížděli a která jsme navštívili.

Zejména předposlední etapa byla jako krásná odměna za veškerou námahu a vytrvalost. To už jsme totiž sjížděli z hor směrem k moři po cyklotrase, která vedla po zrušené železnici. To znamená, že jsme většinou měli zcela plynulé klesání mezi nádhernými horami a projížděli střídavě tunely a mosty přes hluboká údolí s horskou řekou. Největší zážitek jsme měli u vodopádů s lagunou, kde jsme se mohli nádherně osvěžit v bublající horské vodě. Myslím, že nám tento den náš Stvořitel umožnil zakusit příchuť ráje.

No a v cíli cesty v Aquilei jsme si mohli užít ještě tři volné dny buď na návštěvu památek, koupání v moři nebo jen na obyčejné lenošení. Každopádně bylo neustále za co děkovat Pánu Bohu a hlavně za to, že kromě nějakých odřenin a defektů jsme všichni celou cestu nakonec bez úhony zvládli.

Proto velké díky patří také všem, kdo naši výpravu provázeli svojí modlitbou.

otec Josef