Promluva z 21. neděle v mezidobí

Jak lze stavět manželství na Kristu

Ef 5, 21 – 32;  Jan 6, 60 – 69

Rád bych se dnes zaměřil na to, co má společného dnešní druhé čtení a evangelium. V tom 2. čtení z listu Efezanům jsme slyšeli Pavlovy úvahy o manželském svazku. Zato v evangeliu jsme četli o tom, jak někteří učedníci reagovali na Ježíšova slova, když mluvil o sobě jako o pokrmu života věčného. Mnozí nechápali, jak by mohli jíst Ježíšovo tělo a krev, takže si tehdy řekli: „To je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat.“

Myslím ale, že podobným způsobem se mnozí lidé staví i k tomu, jak apoštol Pavel mluví o manželství. Ne, že by to byla tvrdá řeč, ale ta zbývající slova: „kdo to má poslouchat“, ta by se na Pavlovu adresu asi snesla z mnoha úst dnešních lidí. Pokud jde o pokrm života věčného, je jasné, že si lidé neuměli představit, jak by mohli jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev, když ještě netušili, co je to svaté přijímání. Dnes ale pozorujeme, jak mnoho lidí si neumí představit, že by měli prožívat vztah mezi mužem a ženou podle Pavlových slov.

Nevím, s jakou chutí ženy vyslechly část o tom, že žena má být podřízena svému muži, jako kdyby to byl sám Pán. V dnešní emancipované době to asi nezní moc populárně. Zachytili jste ale, jaký nárok je zde kladen na muže? Podle požadavku Písma svatého má muž mít svou ženu rád tak, jako si Kristus zamiloval církev. A Kristus přece miloval svoji církev tak, že za ni zemřel. Pak by přirozeně neměl být žádný problém v tom, aby se žena podřídila muži takové lásky.

Jenže který muž má takovou lásku, že by obětoval svůj život? V Písmu svatém nacházíme často přirovnání vzájemného vztahu mezi Kristem a církví k tomu nejdůvěrnějšímu vztahu mezi mužem a ženou. Stejně jako je jedinečná láska Pána Ježíše, která se projevila tak velkou obětavostí a odevzdaností na kříži, podobně jedinečná a nezaměnitelná má být láska mezi mužem a ženou, která se projeví odevzdaností jednoho druhému na celý život.

Stojí ale ještě dnes lidé o takový ideál lásky? Možná, že ano, ale už málokomu se pro takový ideál chce obětovat, co je třeba. Mnozí si totiž lásku představují pouze jako touhu po někom, kdo je mu sympatický a přitažlivý a kdo ho učiní šťastným. Vidíme ale u Pána Ježíše, že by se jeho láska k nám projevovala takovým způsobem, že by po nás toužil, že bychom pro něj byli přitažliví a měli ho učinit šťastným? Jeho láska se přece projevila tím, že on pro nás chce to největší možné dobro, totiž naši spásu. A jedině kvůli tomu se z lásky k nám nechal odsoudit, zbičovat, potupit, poplivat a nakonec ukřižovat.

V tomto duchu ani láska mezi mužem a ženou nemůže být jen otázkou citů, ale jde také o rozhodnutí vůle přát svému životnímu partnerovi veškeré dobro a být ochoten pro to obětovat vše, co je třeba. Na tom se pak dá budovat společné štěstí rodinného života.

Jenže rozdíl může nastat i v tom, co si kdo pod tím dobrem společného života představuje. To, co jeden považuje za dobro, může druhý považovat za něco zbytečného. Proto je důležité, když oba manželé pochopí, že pravým dobrem v životě je na prvním místě to, co dává prostor Bohu a jeho lásce. Když dojde k tomu, že v rodině každý prosazuje něco jiného a nikdo nechce ustoupit, pak to nemá východisko. Může ale pomoci, když se manželé dokáží zastavit a zvážit, nakolik to, co prosazují, je také důležité z pohledu Božího a naší spásy.

A tady se dostáváme zpátky k dnešnímu evangeliu. Pravá manželská láska může být nejlépe živena a obnovována zejména Ježíšovou láskou. No a kdy můžeme zakusit něčí větší lásku, než když nám někdo odevzdá sám sebe. No a právě toto se děje, když nám Pán Ježíš dává sám sebe ve svátostech.

Jenže kdo tohle hlavně v eucharistii ale také ve svátosti manželství neobjeví a nevnímá, potom ani nemůže naplno přijmout, jakým zdrojem požehnání chce Ježíš být. A on jím chce být zejména v tom společném životě muže a ženy. Když už někdo v mladém věku objeví, že opravdu stojí za to pravidelně přijímat eucharistii a takto prožívat svoje spojení s Ježíšem, pak se to také projeví v tom, jak člověk prožívá dobu známosti i samotné manželství. V takovém spojení s Ježíšem lze totiž najít velmi silnou motivaci k tomu, aby člověk prožíval partnerský vztah tak, že si nezavře přístup ke svatému přijímání.

Jakmile však lidé to duchovní bohatství svátostí nevnímají, pak se snadno přizpůsobují praktikám života, které nabízí svět bez Boha. Lidé se znovu a znovu uchylují k tomu, co vidíme u Adama a Evy, že si sami chtějí určit, co je pro ně dobré a co ne. Jenže pak svým způsobem života nechávají Bohem nabízené milosti stranou, bez užitku a tím se okrádají o Boží požehnání.

Je však jasné, že lidem většinou nestačí pouze o něčem prohlásit, že je to hřích. Jakékoliv zásady a postoje plynoucí z evangelia je schopen člověk přijmout tehdy, když v nich nachází duchovní bohatství a zdroj skutečného dobra pro svůj život. Proto bych ze srdce každému přál, aby právě v Ježíšově poselství a jeho svátostech mohl objevit milujícího Boha, který se nám tak výjimečným způsobem odevzdává a vydává do rukou. Při každé mši svaté nám dává možnost vyjádřit svoji touhu po sjednocení s Kristem přijetím jeho Těla a Krve. Takto pojatá a prožívaná víra se pak může mnohem více promítnout do každé oblasti života, což je pochopitelně nejdůležitější v rodině a manželství.

otec Josef