Promluva z 25. neděle v mezidobí

Učedníci Ježíšovy nerozuměli. A co my?

Mk 9, 30 –37

Všimli jste si, bratři a sestry, jak Ježíš uspěl u svých učedníků, když k nim začal mluvit o své cestě utrpení, smrti a také o svém zmrtvýchvstání? Výsledkem jeho slov bylo, že mu vůbec nerozuměli. Jak je to možné, že nejbližší Ježíšovi společníci mu nerozumí? Oni si zřejmě Mesiáše představovali jinak než jako trpícího služebníka. Navíc se báli zeptat, protože si možná vzpomněli na to, jak si to Petr schytal, když poprvé padla řeč o utrpení a smrti a on to chtěl Ježíšovi vymluvit.  Jejich smýšlení bylo ještě hodně daleko od postoje, se kterým přišel Spasitel na tento svět. Takže tomu sotva mohli rozumět. Nakonec to ukazuje i to, o čem oni cestou přemýšleli. Zajímá je, kdo z nich je jako Ježíšův učedník největší, to znamená, kdo by měl vedle Ježíše stát na nejvýznamnějším místě.

V tomto jejich pojetí nastoleného Božího království pak přirozeně nemá místo taková věc, jako je utrpení, bolest a smrt. Oni však ani nerozumí, co Ježíš myslí tím, že vstane z mrtvých, protože to je věc naprosto neslýchaná, se kterou nemá nikdo žádnou zkušenost. Takže se nám nabízí otázka, kdy vlastně nastal ten okamžik, ve kterém najednou apoštolové všem těmto věcem porozuměli? Kdo zná alespoň trochu události zachycené v evangeliích, pro něj nebude těžké najít odpověď. Nebylo to dřív, než tím vším Ježíš skutečně prošel. Teprve tehdy, když jeho učedníci prožili všechny tyto události a získali tu nejdůležitější životní zkušenost, tak se jim konečně rozsvítilo.

Oni na vlastní oči viděli, co prakticky znamenají Ježíšova slova: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Ježíš se stává nejposlednějším ze všech, protože umírá jako nejopovrhovanější odsouzenec. Tím dokazuje, že jeho oběť je přinesena opravdu pro všechny. Na kříži se totiž snižuje na úroveň i toho nejbídnějšího člověka a tímto svým ponížením i tomu nejposlednějšímu ubožákovi nabízí Ježíš spásu. Tady také vidíme, jak jsou naplněna slova otázky: Kdo chce být první?“ Protože se Ježíš stal nejposlednějším, pak byl prvním, kdo vstal z mrtvých. V tom je to prvenství.

Tohle všechno by však nejen apoštolové, ale nikdo z nás nemohl pochopit, kdyby oni touto zkušeností sami neprošli. Snášet utrpení a být posledním ze všech, to jsou věci, kterým svět bez Krista nemůže rozumět. Něco takové snášet se nutně jeví jako bláznovství, které nemá žádný smysl. Až Ježíš spolehlivě ukázal učedníkům a ukazuje všem věřícím, že cesta kříže je cestou k životu.

Stále se však setkáváme s tím, že ani dnes tomu mnozí věřící často nerozumí. Jo když se mluví o Ježíšově utrpení nebo o svatých mučednících, to umíme moudře pokývat hlavou, jak důležité pro dobro církve bylo, že tím dokázali projít. Ale když se sami ocitáme někde mezi posledními, když na nás dolehne něco těžkého, najednou tomu nerozumíme. Proč zrovna já musím tohle snášet. Proč mě postihla tahle nemoc. Proč moji rodinu postihla taková tragédie. Právě tehdy je moc důležité pevně se přimknout k Ježíšovi, protože on touto cestou už prošel před námi. Jestli už jsme se naučili Kristu důvěřovat a víme, že jeho cesta kříže vedla nakonec k vítězství, pak nelze pochybovat, že ve spojení s ním i naše z lidského pohledu jakkoliv tragická cesta povede k plnosti života. Žádné utrpení, které člověk podstoupí a žádné zlo, které nás může na životní cestě potkat, není silnější než Boží láska. Ta je totiž tak silná, že překoná i smrt a vede ke vzkříšení.

Jestli ale člověk nemá ve svém životě tu zkušenost, že Ježíš je tímto spolehlivým průvodcem života, sotva těmto věcem může porozumět. Taková zkušenost však nikomu nespadne sama od sebe do klína. Předpokladem ze strany člověka je, že se snaží poznávat a objevovat možnosti, které nás s Kristem spojují, že se snaží využít nabídky, které v církvi přicházejí, aby obohatily naši víru o nové zkušenosti s Bohem. Pak je možné objevit, jak Kristus ve společenství věřících působí a čím může obdarovat kohokoliv z nás.

Na jedné straně je možné pozorovat, kolik milostí nám Pán nabízí, kolik se toho dnes děje v životě církve pro rozvíjení plnosti života s Bohem. Na druhé straně je však vidět i lhostejnost vůči tomu, co všechno nám Pán v životě církve nabízí. Je krásné, že se najde několik obětavců, kteří spoustu času a úsilí věnují přípravě různých akcí a aktivit, kteří se věnují fungování nějakého společenství nebo čehokoliv, kde má být společně oslaven Bůh a kde je možné prožít atmosféru živé víry. Přitom mnozí jiní si takového úsilí neumí vážit, neumí to ocenit, nezajímají se o tyto možnosti, a proto také zůstávají uzavřeni pro nové zkušenosti s tím, jak by mohl Bůh v jejich životě jednat.

Samozřejmě, že všechno to obnáší umět se něčeho vzdát, stojí to určitý čas, úsilí a někdy i finanční prostředky. Takové investice do našeho prožívání víry pak ale tomu všemu dávají mnohem větší hodnotu. Jestli jsme uvěřili Kristu, pak do naší víry patří i důvěra v Ježíšova slova, že on nám dá stokrát víc oproti tomu, čeho my se pro něj dokážeme vzdát.

otec Josef