Promluva z 29. neděle v mezidobí

Jaké místo chceme u Ježíše  mít?

Žid 4, Mk 10, 35 – 45

Ohledně dnešního evangelia je dobré vědět, v jaké situaci přicházejí Jakub a Jan za Ježíšem se svou prosbou. Oni jsou totiž právě na cestě do Jeruzaléma a nechápou, proč je jejich mistr tak nažhavený a spěchá do města, kde ho přece nečeká nic dobrého. Všechno v tu chvíli už totiž nasvědčuje tomu, že farizeové a velekněží jsou schopni udělat cokoliv, aby Ježíšovi jeho působení překazili.

Možná si ale ti jeho učedníci řekli, že má Ježíš snad v ruce nějaký trumf, díky kterému se spolu s jeho učením prosadí i Boží vláda. Proč by se jinak nechtěl vyhnout hrozícímu nebezpečí? Je tedy už nejvyšší čas vyřešit, kdo bude na nejpřednějších místech po jeho pravici a levici.

Tato situace Ježíšovi nahrála k tomu, aby poučil své učedníky, že nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, ale sám aby lidem sloužil a to dokonce darováním svého života. Kdo chce být s Ježíšem, toho nečeká vláda ale služba. Když Jakub a Jan chtěli být dokonce po Ježíšově boku, dostalo se jim jasně na srozuměnou, že čím blíž Ježíšovi člověk je, tím více je s ním spojen ve službě jeho díla spásy. A jak víme, vykoupení je založeno především na oběti. Jakub a Jan tedy měli dost pomýlené představy, když od Ježíše očekávali přední místa v jeho vládě, kdežto Ježíš říká, že kdo chce být první, má být služebníkem všech.

Tytéž pomýlené představy ale máme i my, pokud chceme v Ježíšovi najít prostředek, který nám zajistí život podle našich představ. Zkusme si teď vybavit, s jakými prosbami se konkrétně obracíme k Pánu Bohu. Jde nám o to, co by si přál Bůh, nebo na něj jenom hrneme, co bychom si přáli my? Až když nás na prvním místě začne zajímat, čím a jakou službou můžeme přispět růstu Božího království a dokážeme tak sjednotit svoji vůli s Božími záměry, pak můžeme dojít i k tomu skutečně nejlepšímu postavení. Tím nejlepším postavením totiž bude to místo, kde nás chce Bůh mít a jedině tam také lze najít pravé naplnění života.

První i druhé čtení dnešní neděle pak vyjadřuje především to, jaký charakter Ježíšova služba má. V listě Židům například stojí tato slova: Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými.  Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my.

Ježíš nemůže být vůči nám necitelný, když si sám prožil lidskou křehkost a slabost. On sestoupil na úroveň toho nejbídnějšího hříšného člověka a vžívá se do ní. A to proto, aby nás z této úrovně, do které lidstvo přivádí hřích, pozvedl na úroveň svoji, tedy úroveň života v Boží lásce a milosti. A to je základ, na kterém máme stavět, pokud chceme mít jako křesťané svůj podíl na poslání Krista a církve.

Velmi dobře tento princip znají určitě učitelé a vychovatelé. Aby mohli své žáky vést na vyšší úroveň vzdělanosti i charakteru, nejprve se musí umět snížit na tu jejich úroveň znalostí, schopností a chápání. Pokud by tohle učitel neuměl, přirozeně žákovi nijak v růstu nepomůže, protože žákovo chápání a učitelovo vyjadřování se budou vzájemně míjet. Sám dobře vím, jak je někdy těžké umět se snížit na úroveň dětí v náboženství, ale někdy i dospělých, když jim chci předat něco, v čem pro sebe vidím velké bohatství. Jenže někdy zjišťuji, že oni tím obohaceni vůbec nejsou. Nejdřív má člověk tendenci vidět tu chybu u nich, že nemají zájem, nebo že mi to dělají schválně a podobně. Pak ale musím zpytovat svědomí, zda to nebylo tím, že jsem opět neuměl sestoupit na jejich úroveň.

Myslím, že i tohle bude jeden z důvodů, proč mnohé děti z katolických rodin, jakmile se vymaní z výchovného vlivu rodičů, vymaní se i z vlivu církve. Možná, že jim rodiče ukazovali pouze tu svoji úroveň, ve které svoji víru prožívali a která těm dětem zůstala cizí, protože jí vůbec nerozuměli. A protože neprošli růstem víry na těch jednotlivých stupních vývoje, které by odpovídaly jejich potřebě, chybí jim v dospělosti předpoklady, aby se ztotožnili s tím, čím církev žije. Samozřejmě, že vždycky má člověk příležitost nějak to dohnat a je mnoho věřících, kterým se to takto až v pozdějším věku podařilo. Určitě se však muselo zase najít něco, co je oslovilo na té jejich úrovni, na které se ve vztahu k Bohu nacházeli a posunulo je to k Němu zase o něco blíž.

Na tohle bychom měli pamatovat vůbec při jakékoliv pomoci či službě bližním. Někdy totiž naděláme víc škody než užitku, když chceme někomu pomoci podle našich představ a podle toho, co my pro něj považujeme za dobré. Ale zapomeneme se na věc podívat z úrovně toho, komu chceme prospět. A pak se nedivme, že se nesetkáme s vděčností.

Je to prostě veliké umění sjednotit se s Kristem v jeho postoji služebníka. Na jedné straně to vyžaduje velkou dávku pokory a na druhé hodně citlivosti vůči potřebám té které služby. Je to však ta nejlepší cesta, jak Kristu dát ve svém životě první místo.

otec Josef