Promluva z 3. neděle adventní

Čím můžeme změnit svět k lepšímu?

Iz 35, 1 – 10; Mt 11, 2 – 11

Třetí neděle adventní se nazývá nedělí radostnou a proto také fialová barva, které je symbolem obrácení a pokání, dnes může být nahrazena radostnější barvou růžovou. Tak bychom mohli zkusit, aby zde zaznělo i něco vtipného. Narazil jsem na jeden vtip, který se týká toho, že když věřící nechtějí oslovovat kněze příliš úředně pane faráři nebo pane kaplane, používají oslovení otče. No a v tom vtipu říká mladý kněz ministrantovi: Honzíku, nemusíš mi říkat pane kaplane, ale otče. Honzík na to: Jé, to bude mít maminka radost. Ona si myslí, že jsi nás před lety už navždycky opustil.

Kromě vtipu je tu ale vidět, jak si mohou někdy lidé význam slov vysvětlovat různě. Myslím si, že v případě dnešního evangelia se to nejvíc může týkat toho, co řekl Ježíš o Janu Křtiteli. Je zde řečeno, že mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než on. Ale v jakém smyslu by měl mít Jak křtitel tak velkou roli? To si mohou lidé určitě vysvětlovat různě, nebo by ani s Ježíšem nesouhlasili. Možná bychom sami měli pocit, že je to přehnané považovat Jana za největšího mezi lidmi. Co třeba taková Panna Maria? Neměl by právě ji Ježíš ocenit ještě víc?

Možná, že to Ježíš ani nemyslel tak úplně doslova. Jemu šlo spíš o určité srovnání s tím, co řekl vzápětí. I kdyby Jan skutečně byl největší mezi všemi lidmi, tak i ten nejmenší v nebeském království je větší než on. Co tím vlastně chce Ježíš říct? Je zřejmé, že jakmile někdo už vstoupí do věčného Božího království, získává účast na věčné Boží slávě. Tím lidská bytost získává nesrovnatelnou hodnotu. Dokud náš život nepřesáhne rovinu smrtelnosti a pomíjivosti, mohli bychom mít jakkoliv velké zásluhy a mimořádně v něčem vynikat, ale pořád to nebude nic ve srovnání s tím, čím má být i ten nejmenší v Božím království.

Pokud by totiž náš život zůstal pod mocí pomíjivosti a zániku, nezbylo by po nás časem vůbec nic. Jakmile ale naši bytost naplní Boží duch, který nás vede do svého království, všechno dobré v nás získává nekonečnou hodnotu a stává se to vzácným pro samotného Boha. Pro našeho Stvořitele totiž může mít skutečnou cenu jenom to, co nepomíjí.

Lidé si kolikrát myslí, že pro lepší život je třeba na prvním místě změnit poměry a podmínky k životu kolem nás.  Samozřejmě na tom úmyslu nemusí být nic špatného, jenomže to taky může odvádět pozornost od toho, co je skutečně podstatné. A s tím se asi potýká většina z nás včetně mě. Sám si musím přiznat, že se snažím věnovat pozornost tomu, co by se mělo změnit kolem mě, co by bylo dobré zlepšit v životě farnosti. To je samozřejmě v pořádku, ale snadno při tom ponechám stranou otázku, co by Bůh chtěl změnit ve mně samotném.

Stejně tak se mohou pracující angažovat v tom, co by se mělo zlepšit na jejich pracovišti, politici vedou spory o tom, co by se mělo zlepšit ve společnosti, vedoucí dobře ví, v čem by se měli zlepšit jejich podřízení a opačně. Včera na duchovní obnově se toho dotkl také otec Jan. Mluvil o čtyřech oblastech, které nás mohou okrádat o pravý vnitřní pokoj. Jedna z nich jsou právě slabosti a nedostatky našich bližních, které neumíme přijmout.

Proto se také rodiče se snaží vštěpovat dětem, čím vší by se měly řídit, manželům někdy pořád schází něco, co očekávají od svého partnera a chtěli by ho k tomu převychovat. Prost snadno vidíme, co by se mělo zlepšit u toho druhého a vadí nám, když se to nedaří. Kolik lidí se však aspoň stejnou měrou zabývá tím, co by člověk měl změnit sám v sobě?

My sami se pochopitelně nezměníme, ale dokáže to milost Boží a síla jeho Ducha. Pokud tedy v Písmu slyšíme o různých Božích příslibech, je třeba počítat s tím, že Bůh nechce uskutečňovat ty nové skvělé skutečnosti kolem nás, ale nejprve v nás. Proto také Ježíš nemohl splnit očekávání mnoha židů, pokud oni očekávali, že Boží království nastane naprostou změnou společenských poměrů.

Ježíš chce Boží království vytvořit hlavně v lidském srdci. Tam musí být nejdřív obnoveno to, co je narušeno různými špatnými sklony, slabostmi nebo lhostejností vůči Bohu. Tam, kde Ježíš přináší odpuštění a uzdravení, život člověka znovu rozkvétá jako ta poušť v Izaiášově proroctví, jak to zaznělo v prvním čtení. Není prostě možné čekat na to, až se kolem nás něco změní, až se život na zemi změní v ráj. Je třeba se obrátit ke Kristu tak, aby ráj začal vyrůstat v nás samotných. Potom začne Bůh uskutečňovat v nitru člověka ty krásné věci, které prorok oznamuje.

Bůh totiž chce Boží království vnášet do světa právě prostřednictvím těch, kteří se mu otevřou. S těmi dary, které mají moc proměnit srdce člověka, nás posílá do světa. Někdy asi není snadné uvěřit, že Bůh při naší nedokonalosti může něco dobrého dát světu právě skrze nás. Nezapomeňme ale, že nejvzácnější dar Bůh dal světu skrze nenápadnou mladičkou dívku v Nazaretě a skrze naprosto bezbranné chudé děťátko v jesličkách.

otec Josef