Promluva z 30. neděle v mezidobí

Co to obnáší následovat Ježíše?

Mk 10, 46 – 52

V evangeliu jsme slyšeli o uzdravení slepého. Každý z nás si asi dokáže vybavit, jaké to je, když se ocitnete v úplné tmě, jak to člověka ochromí, pokud na to nejste připraveni a jaká je to úžasná změna, když se rozsvítí světlo. Takovou proměnu prožil slepý žebrák Bartimaios. Dnes se ovšem nechci zaměřit na samotné uzdravení, ale na úplně poslední verš dnešního úryvku. V něm stojí, že slepý ihned začal vidět a šel tou cestou za Ježíšem. Není tu napsáno, jakou měl radost, jakou projevil vděčnost, ale on v tu chvíli prohlédl ještě jiným způsobem, než že začal vidět. V Ježíši, který mu vrátil zrak, uviděl někoho, koho stojí zato následovat.

Takovým způsobem potřebujeme duchovně prohlédnout každý, abychom uviděli živého Ježíše před námi a pak šli za ním. K tomu ale potřebujeme především duchovní zrak víry a čisté srdce. Jedině když se poctivě snažíme vidět, jaké místo má Ježíš v našem životě, pak je také možné přijmout ho do svého života a následovat.

Ono se to hezky řekne, že chceme následovat Ježíše. Jestli to ale často není tak, že na jednu stranu věříme v Krista, ale ve skutečnosti za ním nejde. Takový přístup k víře obnáší, že sice chceme žít jako křesťané, jenže po svém. Nějakým způsobem žijeme s Bohem, ale je to pouze na té úrovni, kdy si sami utváříme svůj život a ve Spasiteli máme pouze toho, kdo nás zachránil.

Za to slovo „pouze“ bych se měl omluvit, protože to je samozřejmě to nejdůležitější a nejvzácnější, co pro nás Ježíš udělal. Tím ale chci říct, že přijmout dar spásy ještě neznamená, že jsme Krista zcela přijali jako Pána svého života.

Je totiž rozdíl pouze vědět že nás Ježíš vykoupil a spasil anebo skutečně přijmout, že On je Pánem mého života. Připomeňme si tu slova apoštola Pavla. Proto vám zdůrazňuji, že … nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém. (1 Kor 12,3) Člověk to samozřejmě může říct jen jako nějakou zbožnou frázi: Ježíš je můj Pán. Aby to ale byla skutečně pravda, tak to ve mně musí způsobit Duch svatý. Prakticky to znamená nejenom věřit v Ježíše, ale žít pod jeho vládou.

Někdy ale mají věřící rozdělen svůj život na oblasti, kde má víra své místo a na ostatní, kde je Bůh ponechán stranou. Takové přijetí Ježíše do života je pak jenom na takové úrovni, jako když ve svém domě přijmete nějakého člověka jako hosta, ale ne jako člena rodiny. To znamená, že mu vyhradíme pokoj pro hosty. A může to být moc pěkně zařízený pokoj. Ale půda a sklep se vším harampádím nebo náš vlastní neuklizený pokoj zůstávají před ním uzavřené. To je jako ty různé oblasti našeho života a našeho úsilí, kde si vystačíme sami a Bohu necháváme jen nějaké pro něj vyhrazené místo.

Kdysi jsem četl jakoby podobenství, kdy Ježíše přijmete do svého života jako stopaře. Přinejmenším pro řidiče nebude těžké vžít do situace, kdy jedete po silnici a najednou na kraji uvidíte postavu známou ze svatých obrázků, samotného Ježíše.

Zastavíte a chcete se ujistit: Jé, Pane Ježíši, jsi to opravdu ty? No to je úžasné. Tak si nastup. A kam vlastně jedeš? … Aha, no to je smůla. To si budeš muset na nejbližší odbočce vystoupit. Já jedu jiným směrem.

Nevím, kdo z nás by v takové situaci takto reagoval, ale ve skutečnosti takto často vypadá přístup lidí k Ježíšovi. Nějakou chvilku jsme ochotni být s Ježíšem při mši, při modlitbě, ale jinak si jedeme po svém.

Může to být i tak, že mu zastavíme a dovolíme mu nastoupit, a pak mu nabídneme vzít ho tam, kam jedeme my. Ale pak si stejně jedeme dál po svém. Anebo se rozhodneme, že pojedeme tam, kam chce on. To už je lepší, ale taky to ještě nemusí být všechno. My mu můžeme předat klíčky a volant, takže už to auto neřídíme my, ale on.

Kdo musí jet cizím rozlehlým městem bez navigace, ten dovede ocenit, jakou úlevou je, když může nastoupit do taxíku a nechat se dovézt tam, kam potřebujeme jít. Podobně můžeme mnoho zajížděk, sil a energie ušetřit, jsme-li připraveni dát z ruky volat auta našeho života a nechat Ježíše, aby byl řidičem.

Myslím, že je to názorný příklad, který nám připomíná, jak je nám kolikrát zatěžko přenechat mu kontrolu nad naším vlastním životem. Chceme se rozjíždět a zastavovat sami, spěchat nebo jet pomalu – jak se nám to hodí. Ale protože jsme chybující jezdci, stanou se v naší jízdě životem všechny možné „nehody“. Ježíš nás však nikdy nenutí, abychom mu předali řízení. Ale znovu čeká a znovu mne zve: Dej mi klíče, nech mne řídit. Budeš pak v bezpečí a nebudeš se zbytečně vyčerpávat.

On je tedy Pánem mého života natolik, nakolik mu já ve své svobodě dovolím, aby tímto mým Pánem byl. On také říká: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Je to tedy jen na nás, jestli mu naplno otevřeme a on pak bude s námi nejen u stolu, ale v každé chvíli a každé oblasti našeho života.

otec Josef