Promluva z 32. neděle v mezidobí

Jakou cenu mají dary, které přinášíme Bohu

Mk 12, 38 – 44

Jak jsme totiž slyšeli v evangeliu, Pán Ježíš pochválil chudou vdovu, která do chrámové pokladnice hodila jen dvě drobné mince. Asi jakoby dnes dal někdo do sbírky třeba dvě pětikoruny. Zato boháči, kteří dávali štědré dary, si žádnou pochvalu u Ježíše nevysloužili. Ovšem odradit štědré dárce by se nám jaksi moc nevyplatilo. Možná ale, že Pánu Ježíši ani nešlo o srovnávání, jaký dar dala chudá vdova a jaký boháči. To, že boháči dávali ze svého nadbytku, neznamená, že jejich dar nemá žádnou hodnotu.  Lakomec by nevěnoval dar ani ze svého nadbytku, avšak tito lidé měli jistě zbožný úmysl podpořit chrám, který byl v Izraeli nejdůležitějším místem pro uctívání Boha.

Protože však tito lidé dávali ze svého nadbytku, mohli se spolehnout, že to, co jim zůstalo, je po materiální stránce bohatě zabezpečuje. Naopak dnes můžeme ve světě velice zřetelně vidět, jak mnozí lidé pod dojmem dobrého materiálního zabezpečení nemají potřebu zajímat se o Boha. Myslí, že ho nepotřebují, že si vystačí s tím, co mají. I když třeba víru v Boha vyloženě neodmítají, nevidí důvod, proč by se jí měli zabývat. Ti boháči v evangeliu na tom byli tedy vůči Bohu ještě velmi dobře, když se svého náboženství stále drželi.

Ale mnohem lépe na tom ve věcech víry byla ta chudá vdova, která vlastně nikomu neprospěla, když do pokladnice vhodila pár drobných. Když jsem měl někdy ve sbírkách koruny a dvoukoruny, taky mě napadly takové myšlenky, že ty drobné akorát přidávají práce při počítání a výměně. Musel jsem se ale za tento svůj postoj zastydět, když jsem jednou četl tento příběh. Vypráví se o papeži Janu 23., jak jednou přijal od amerického biskupa velký obnos na potřeby církve. Papež jej pochválil, že má jistě štědré a obětavé věřící. Biskup mu odpověděl: „Ano, ale musím je stále pobízet. Říkám jim, že při sbírce raději slyším šustění bankovek než cinkání drobných.“ Papež, který sám byl z chudé rodiny, na to poznamenal. „Já zase slyším rád, jak cinkají krejcárky chudé vdovy. Na těch totiž spočívá Boží požehnání.“

Jestliže totiž ta chudá vdova dala ze svého nedostatku jediné, co měla, pak tím vlastně vydává svůj život do naprosté závislosti na Bohu. Tady už se necení ani tolik ten dar, jako spíš naprosté spolehnutí se na dárce života, jehož prozřetelnost se o chudého člověka postará. Nešlo tedy o úkon štědrosti nebo pouhé zbožnosti, ale o projev upřímné, hluboké víry. Když Ježíš oceňuje nejvíce ze všech dar této vdovy, tu hodnotu nevidí ani tolik v obětavosti, jako spíš v té odhodlanosti úplně se ve všem spolehnout na Pána.

Ona jistě věděla, že těch pár drobných její život nijak nezmění, ale aspoň na ty nejbližší dny mohla mít záruku, že bude mít co jíst. Ona však dokázala z upřímné lásky odevzdat svému Pánu i to poslední, do čeho by mohla vkládat naději místo Boha. A v tom je to aktuální poselství pro nás. Můžeme si položit otázku, do čeho my vkládáme svoji naději a na co se v životě spoléháme. Dokážeme postavit svoji naději na těch hodnotách, které nám poskytuje víra v Boha, nebo se víc spoléháme na výsledky svého úsilí a snažení.

Na chudé vdově nám Ježíš ukazuje, jak je před Bohem mnohem cennější drobnost vykonaná z lásky a odevzdanosti, než velké dary, ve kterých si člověk zakládá sám na sobě a na svém výkonu. Tuto Boží stupnici hodnot potvrzuje vyprávění o jednom bankéři z Florencie, jehož jméno bylo Nikola Nerli. Tento muž zbohatl díky mnoha podvodům. Když však zestárl a došlo mu, že si své bohatství do hrobu nevezme, stal se z něj obdivovaný dobrodinec. Daroval velikou částku na rozšíření nemocnice a mramorová tabule nad vchodem zvěstovala, kdo se o to zasloužil. Nechal zbudovat v kostele novou kazatelnu a kněz všem oznamoval, jak štědrým dárcem je Nikola Nerli. Ještě mnohé jiné zásluhy byly ohlašovány spolu s jeho jménem.

Jednou večer ho obstoupili hladoví žebráci a prosili o almužnu. Věnoval jim všechny tři bochánky chleba, které nesl domů. Mohl si říct, že by jim stačil jeden, nebo si alespoň jeden mohl nechat, ale tentokrát dal svůj dar bez jakékoliv okázalosti. Krátce nato se ocitl na smrtelné posteli a viděl, jak se ocitá před Božím soudem. Viděl archanděla Michaela, jak na misku hříchů klade lichvářský majetek, nakradené peníze, slzy vdov a sirotků. Miska se naklonila hluboko dolů. „A kde jsou mé dobré skutky?“ ptal se bývalý bankéř. Anděl položil na druhou misku nemocnici, kazatelnu a všechny peněžité dary, ale všechno bylo lehké jako pírko. Miska dobrých skutků se jen o maličko posunula níž. Anděl mu říká: „Tohle všechno jsi dělal pro svoji slávu a pochvalu už jsi za to dostal. Bůh ti není nic dlužen.“ Nakonec vzal tři bochánky chleba a misky se vyvážily do stejné úrovně. Nepatrný skutek vykonaný z opravdové lásky vyvážil všechny špatnosti. Nikola Nerli se pak probral ze záchvatu mrtvice s vědomím, že misky, které jsou teď vyrovnané, je třeba převážit na stranu dobra a on se o to také po zbytek života snažil, a to ve skrytosti, aby o tom věděl jenom Bůh.

Všechny tyto příklady nám říkají jednu podstatnou věc. Bůh nechce ani tak naše dary, jako spíš naše srdce. Nechce tak moc od nás něco, co pro něj můžeme udělat, ale abychom mu svěřili sami sebe. Pak teprve všechno naše úsilí získává úplně jinou hodnotu, když to, co jsme a co máme je vzácné díky Bohu, který to vše proniká.

o. Josef