Promluva z 32. neděle v mezidobí

Umíme dávat ze svého nedostatku?

Mk 12, 38 – 44

V evangeliu jsme slyšeli, jak nás Pán Ježíš varuje před učiteli zákona, abychom nejednali jako oni. Vyčítá jim, že se rádi předvádí, chodí okázale oblečení a mají rádi čestná místa v synagoze a na hostinách. Člověk snadno podlehne dojmu, že s takovým předváděním přece nemá nic společného. Jenže takový pokřivený přístup ke křesťanskému životu může mít i skrytou podobu.

Je to například tehdy, když máme pocit, že nás nikdo neocení za to, co děláme. Když bychom rádi, aby si někdo všiml, co jsme ochotni obětovat a jak jsme připraveni nasadit se pro nějaké dobré dílo. Když chceme v očích druhých něco znamenat a mrzí nás, když to nevidí.

Jenže to, co nevidí lidé kolem nás, vždycky spolehlivě vidí Pán Bůh. A on dokáže nejlépe ocenit to, co lidé nevidí a co jim uniká. To také krásně vidíme u chrámové pokladnice, kde Ježíš pozoruje, jak věřící přináší své dary. Když někdo vhodí do pokladnice hodně nacpaný měšec, tak to udělá pořádnou řachu a lidé se otáčí, aby viděli, kdo je tak štědrý. Dvě poslední drobné mince chudé vdovy a jejich nepatrná hodnota na nikoho dojem neudělají. Toho si nikdo nevšimne. Ale Ježíš si toho nejen všimne, ale dokonce to označí za dar ze všech největší.

Ta velikost daru spočívá v tom, že ona dala všechno, co měla a přitom od nikoho ani nemůže čekat, že by za to dostala uznání. Otázka je, jestli v takové situaci vůbec je třeba dávat takový dar a zda je to rozumné. Vždyť velikost toho daru byla pro chrám zanedbatelná, ale pro tu ženu by tím aspoň na chvíli byla zajištěna obživa.

Jenže v tom daru je obsaženo mnohem víc než finanční hodnota. Ta žena musela prokázat mimořádnou důvěru v Boha a byla si vědoma jeho veliké lásky a péče. Zřejmě se ve svém skromném životě dovedla zcela spolehnout na Boží pomoc, aby měla vůbec co jíst a když se jí někdy podařilo navíc něco málo utržit, hned myslela na to, že teď má co věnovat ve prospěch Boží cti a slávy. To všechno bylo v tomto daru rovněž obsaženo a to také zřejmě Ježíš ocenil.

Pro nás může být inspirující nejen ta chudá vdova, ale i to, jak se na ni Ježíš díval. On totiž vidí do srce a dokáže ocenit skutečnou hodnotu člověka, kterou mnozí nevidí. My dnes žijeme ve světě, který je zaměřený na efektní věci, na lidí, kteří jsou moderní, atraktivní a úspěšní, kteří dokáží ohromit svět. Kdo si mezi tím všimne třeba nějakých prostých žen matek, které nevynikají nápadnými činy, ale pouze trpělivě snášejí každodenní námahu a zcela obyčejně se starají o děti a rodinu. Navenek se jeví, že nic zvláštního společnosti nedávají a přitom třeba svým vnitřním nasazením a celým srdcem dávají všechno, co mají.

Nebo to mohou být otcové rodin, kteří se nenechají pohltit tlakem doby, aby patřili mezi ty úspěšnější a výkonnější a místo toho si hlídají čas na to, aby mohli být i tam, kde je jejich rodina potřebuje. Zkusme si srovnat tento Ježíšův pohled s naším pohledem na svět. Jaké jsou naše měřítka? Jakých lidí si všímám ve společnosti a v médiích? Jsou to nejlepší sportovci, atraktivní herci a zpěváci, dominantní politici a úspěšní podnikatelé? Vyhledávám mezi články a pořady hlavně senzace, nebo si všimnu i toho, že někdo opravil zastrčenou kapličku, nebo že se někdo stará o blízkého upoutaného na lůžko apod.

Matka Teraza z Kalkaty říkala, že bychom kolikrát chtěli dělat velké věci, ale s malou láskou. Místo toho stačí dělat malé věci, ale s velkou láskou. Tak to bylo i u té pokladnice. Boháči dávali mnoho s malou láskou, ale vdova dala málo s velkou láskou. S tím pak souvisí další věc. Tak jako ta vdova se i my máme učit dávat z nedostatku, ne z nadbytku. Dávat z nadbytku nejen svých peněz, ale z nadbytku svých sil, svého umění, dovedností, své úspěchu, to je vždy pohodlnější.

Dnes ale mají všichni nedostatek času. Poslední sčítání třeba ukázalo, jak neustále ubývá těch, kdo jsou ochotni vyhradit si čas na Boha při nedělní mši sv. Myslím, že zde můžeme objevit krásný prostor, jak dávat z nedostatku svého času tam, kde jde o věci Božího království. To může znamenat udělat si čas na Pána Ježíše i při mši ve všední den, věnovat čas bližnímu, který to potřebuje i když bych se mohl věnovat svým starostem. Pro někoho je třeba hodinová adorace příliš dlouhá, i kdyby na ni měl být jen jednou za měsíc. Příliš mnoho času věnovaného navíc Pánu Bohu. Ale „adorovat“ před televizí nebo monitorem počítače mnohonásobně více času, to zřejmě žádná ztráta času není.

Děti mají dnes spoustu různých kroužků, takže pak už není čas na to, aby chodily do náboženství nebo na mše pro děti. Není čas podporovat děti v tom, aby prožívaly živé společenství víry s ostatními dětmi, aby se učili zapojovat se do bohoslužby, při které se chceme společně přibližovat a otevírat Pánu Bohu.

Podobně se to může týkat řady jiných oblastí v tom, kde jde o věci Božího království. Až si zase budeme říkat, že máme na Pána Boha málo času, zkusme si vzpomenout na chudou vdovu, která ze svého nedostatku dokázala dát Bohu vše, co měla.

otec Josef