Promluva z 33. neděle v mezidobí

Jak to bude s koncem světa?

Mk 13, 24 – 32

Dnešní texty Písma hovoří o konci světa, a i když se zde ten konec popisuje jako velká katastrofa celého vesmíru, jde tu především o poselství naděje. Zvlášť dnes, kdy můžeme každou chvíli na obrazovkách vidět katastrofy, zemětřesení, hladomory a hrůzy terorismu, nám evangelium říká, že přesto tento svět nespěje k zániku, ale k okamžiku, kdy veškerý stvořený svět dostane úplně novou podobu. Je však celkem normální, že pozornost lidí je víc upřena na realitu současného světa než na to, co jednou bude. Každý člověk je jistě citlivější na to, jak prožívá současnost a lidé se většinou nezabývají příliš otázkou, co kdyby konec světa opravdu přišel.

Pán Ježíš však přišel na svět ne kvůli tomu, co naplňuje lidský život na zemi, ale aby nasměroval naši pozornost do budoucnosti, která nastane po jeho druhém příchodu. Jen Bůh ví, kdy to nastane, ale i kdyby přišel zítra nebo za milion let, má to prostě být nejdůležitější událost dějin, která je před námi a se kterou jako věřící máme velmi vážně počítat. Kdybychom však v konci světa viděli jen obrovskou katastrofu, opravdu by bylo lepší na to příliš nemyslet. My však čekáme příchod Božího Syna, Vykupitele, absolutního vítěze nad zlem a obnovitele všeho stvoření. Ten pojem „konec světa“ nemusí být zrovna nejvýstižnější. Podle toho, co nám říká Boží slovo, je to pouze konec současné formy existence, která bude nahrazena tím, co Ježíš nazývá Nebeským královstvím.

Co je ale důležité k tomu, aby vůbec člověk upřel svoji pozornost dál, než kam sahá pouhé pozemské vnímání světa?  Co přiměje člověka, aby se staral o život nejen do okamžiku smrti, ale také o to, co má přijít po ní? Myslím si, že velmi důležité je mít osobní zkušenost s Bohem jako s milujícím Pánem našich životů, který nás skutečně zve do své náruče věčného společenství. Když jsem uvažoval, proč k takovým zkušenostem mnozí lidé nedospějí, vybavily se mi různé situace z běžného praktického života, ve kterých lidé nedovedli přijmout něco, co by jim prospělo, protože neuměli opustit to, na co byli zvyklí a upnutí a v čem viděli jakousi svoji jistotu.

Jeden příklad třeba souvisí s využitím počítačů a internetu. Jeden člověk na to téma uvedl , že dlouho neměl odvahu učit se na počítači pracovat. Prostě se cítil jistější s papírem a tužkou v ruce, na což byl zvyklý. Teprve až získal nějakým způsobem vlastní zkušenost s tím, jaké možnosti tato technika poskytuje, pak už neváhá věnovat svůj čas a úsilí pro osvojení schopnosti na počítači pracovat.

Jiný příklad se někdy týká lidí pokročilejšího věku. Když se takovému člověku nabídne bydlení, kde bude mít větší pohodlí a lepší vybavení, on o to nestojí, protože má pocit, že na co není zvyklý, to mu nemůže nijak prospět. Dokud nebude mít vlastní zkušenost s nějakým opravdovým přínosem, který mu taková změna přinese, tak o ni nebude stát.

Podobně ani o nasměrování života k Božímu království lidé příliš nebudou stát, dokud sami nějak nezakusí, jak Bohu na nás záleží a co má pro nás na věčnosti připraveno. Kdysi v mládí na vandru věřící party jsme po cestě narazili na nevěřícího kluka, který byl ochoten bavit se na téma víry.

On se vyjádřil v tom smyslu, že je pro něj zcela přijatelné, když po smrti už nic nebude, jen absolutní pokoj. Skutečnost smrti pro něj není důvodem, aby se zabýval otázkou věčného života a vírou v Boha. Lidé s takovým postojem ke smrti přirozeně vidí v nauce církve pouze strašáka, aby se lidé báli toho, že zavržená duše bude věčně trpět a proto je lepší moc nehřešit.

Určitě by nebyl nejlepší motivací k dobrému křesťanskému životu pouze strach ze zatracení. Proto je velmi důležité poznávat Boží zájem o každého z nás a to je potom ta nejlepší síla, která s člověkem pohne. Aby se člověk začal zajímat o věčné společenství s Bohem, musí nejprve prožít, jak obohacující je život s Bohem už nyní na této zemi. A to je někdy problém, pokud se někdo nedokáže odpoutat od svých jistot hmotného světa a materiálního zabezpečení. Když člověk neumí udělat potřebné kroky víry, spolehnout se v nějaké situaci na Boha, odevzdat mu s důvěrou nějakou záležitost, tak se s ním ani nemůže setkat.  Vyhýbá se tak totiž příležitostem projít něčím, kde získá zkušenosti s Božím působením, s jeho péčí a mocí. A bez takové zkušenosti pak ani nemá potřebu se zabývat něčím, co je za hranicemi přirozeného pozemského života.

Sám si velice jasně uvědomuji, že do určité doby jsem se otázkou toho, co bude na konci světa, rovněž vůbec nezabýval. Nejdřív mě však velmi začalo oslovovat to spojení lidského života s Ježíšem už na tomto světě. Začal jsem pozorovat, jak velký je to rozdíl, zda člověk žije svůj život bez Boha nebo s Bohem. Prostě nejprve jsem víc a víc vnímal, jak vztah k Bohu je obohacující v tom současném životě. Teprve na základě toho jsem byl později schopen upřít víc svoji pozornost i k tomu, jaký cíl má mít náš život. Jakmile se nám dostane té zkušenosti Božího zájmu o člověka, pak je jasné, že jeho vztah k nám lidem nemůže končit s nějakým koncem světa či koncem našeho života, ale že stojí za to směřovat ke skutečné plnosti života v Božím království.

otec Josef