Promluva z 5. neděle v mezidobí

Proč Petr žádá Ježíše, aby odešel?

Iz 6, 1 – 8; Lk 5, 1 – 11

„Běda mně, je se mnou konec.“ Tato slova zazněla v prvním čtení jako přímá řeč proroka Izaiáše. Uvažme, jaké to mohou být situace, kdy se člověku derou z úst taková slova? Asi by nás napadlo mnoho možností, ale proč by to mělo být jako u tohoto proroka ve chvíli, kdy se mu zjeví Boží sláva? Izaiáš zřejmě zakouší, že jako hříšník by se vůbec neměl před Boží velebností objevit. Nebeská sláva mu asi dává pocítit, že ho to nejspíš bude stát život, protože jako člověk obtížený hříchy takto v Boží blízkosti nemůže existovat.

Něco podobného pak v evangeliu prožívá apoštol Petr. Když při rybolovu zakusil Ježíšovu božskou moc, necítí se hoden toho, aby se mohl dál nacházet v jeho blízkosti. Proto mu říká: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.“ Jenže Bůh nám nenechává pocítit naši slabost a hříšnost proto, aby nás tím zdeptal a odsoudil. On v nás chce vzbudit touhu po očištění a po změně života. Bůh nepotřebuje naši dokonalost, ale stačí mu, když člověk uzná svoji hříšnost a stojí o jeho milosrdenství.

Je zřejmé, že často až ve světle Boží blízkosti a jeho svatosti si člověk uvědomuje svoji ubohost a slabost. Možná proto mohou mít mnozí lidé dojem, že žádné odpuštění a očištění nepotřebují, protože žijí v prostředí, kde k nim toto Boží světlo ještě neproniklo.

Už víckrát jsem slyšel o zkušenostech lidí, kteří nevyrůstali v ideálním prostředí, takže třeba nějaké vulgární nebo sobecké jednání ve vzájemných vztazích brali jako normální. Pak se třeba dostali do nějaké rodiny nebo prostředí věřících křesťanů, kde vládla atmosféra otevřenosti a vstřícnosti. A v takovém prostředí najednou takový člověk vidí, jak se sám choval nemožně nebo nevhodně a že vztahy mezi lidmi mohou vypadat mnohem lépe.

Když potom člověk objevuje, jaký je samotný Dárce dobra a Tvůrce pokoje, může si uvědomit své slabé stránky ještě mnohem víc. Pak je moc důležité vědět o velikosti Božího milosrdenství. On nás nechce usvědčit z našich hříchů, aby nás za ně odsoudil, ale aby v nás probudil touhu být lepšími.

Důležitým předpokladem k tomu je pochopit, jak moc Boží milosrdenství potřebujeme. Nebeský Otec nám vždy věrně nabízí své milosrdenství, ale i mezi věřícími jsou takoví, kteří tomu moc pozornosti nevěnují. Například nevidí důvod, proč by měli chodit ke zpovědi. Možná mají pocit, že nedělají nic špatného, jenže takový postoj může pramenit právě z toho, člověk ve skutečnosti žije dost daleko od Boha na to, aby si nějaký hřích uvědomil.

Dokud někdo skutečně necítí potřebu očištění, tak zřejmě ani nemá význam přijít ke zpovědi. Vše záleží na tom, jestli člověk má zájem více se Bohu přibližovat. Pokud ano, pak by měla přijít i ta chvíle, kdy člověk ve světle Kristově objeví, co by mělo být Bohem v jeho životě proměněno, čeho by se měl zříct a od čeho se očistit.

Někteří věřící ovšem mohou mít nějaký blok, který jim brání přijít ke zpovědi. Někdy přestanou mladí lidé přijímat svátosti, protože to měli příliš spojeno s rodičovskou autoritou. Opustí prostě to, co dřív dělali jen z poslušnosti. A někdy je pak pro ně těžké přijít na to, že je dobré jít ke zpovědi čistě kvůli sobě a ne už kvůli rodičům.

Někdo zase zůstal u toho, že se naučil zpovídat z dětských hříchů. Když později dojde zejména na hříchy spojené se sexualitou, někomu přijde tak zatěžko o tom mluvit při zpovědi, že se kvůli tomu zablokuje. A zřejmě by se našla řada dalších důvodů, proč je pro někoho obtížné zamířit ke zpovědnici.

Pak se ovšem lidé okrádají o tu velkou milost Božího milosrdenství ve svátosti smíření. Bůh pak ani nemá prostor k tomu, co by mohl v jejich životě vykonat. Zejména takovým lidem je ovšem adresována nabídka Jubilejního milostivého roku. Je to výzva k překonání všeho, co někomu brání otevřít se Božímu milosrdenství.

Ve vitríně je právě nový přehled ohledně odpustků jubilejního roku. Řekl bych, že mnozí věřící podobným způsobem čerpají z Bohem nabízených milostí, aniž by se příliš zabývali tím, jestli zrovna splňují nějaké církví stanovené podmínky. Pro jiné to ale může být určitý návod, užitečná pomůcka, aby měli více jasno, nebo větší jistotu v tom, jak dát Božímu milosrdenství potřebný průchod. Základem je ale vždycky síla milosti Boží, kterou máme k dispozici skrze svaté přijímání a svátost smíření.

V té souvislosti jsem se ale setkal s dotazem, jak mohou Jubilejní rok využít ti, kteří ke svátosti smíření nemají přístup. Především se to týká řady věřících, kteří žijí v církevně neplatném svazku a nemají přístup k rozhřešení a svatému přijímání. Otázka tedy je, zda to vše má nějaký význam i nezávisle na zpovědi a přijímání.

Věřím, že velký význam má už to, když člověk vyjádří, jak o Boží milosrdenství stojí, i když není zrovna v jeho silách splnit podmínky pro získání uvedených milostí. Protože se církev chce i těmto lidem nabízet pomocnou ruku, proběhne 1.3. v Olomouci  na arcibiskupství setkání párů s břemenem rozvodu. Informace jsou rovněž na plakátě.

Na jednu stranu je tedy dobré, když máme jasně stanoveno, jak prospět své duši a snažíme se to využít. Na druhou stranu se ale můžeme učit důvěřovat Božímu milosrdenství i nezávisle na konkrétních příslibech s tím, že Bůh nejlépe ví, jak má odpovědět na naši touhu. Můžeme si být jisti, že on na ni odpoví v největší možné míře, jak je to jen možné. Jedinou překážkou pro něj je, když v srdci člověka tuto touhu po jeho milosrdenství nenajde a když někdo má dojem, že očištění a odpuštění nepotřebuje.

otec Josef