Promluva z 5. neděle velikonoční

Biřmování a podobenství o vinném kmeni

Jan 15,1-8

Dnešní evangelium se nám docela dobře hodí k tomu, že za dva týdny budeme mít ve Vracově biřmování. Podobenství o vinném kmeni a ratolestech totiž mimo jiné vystihuje i něco podstatného právě o této svátosti. Aby ratolest mohla přinášet ovoce, musí být propojena s kmenem a z něj musí proudit k ratolesti potřebná míza a živiny. Podobně život křesťana má přinášet dobré ovoce. No a tím kmenem je pro nás Pán Ježíš a životodárnou mízou Duch svatý.

Díky tomuto obrazu vidíme, jak úzce jsou propojeny svátosti křtu a biřmování. Při křtu dojde k tomu, že jsme jako ratolest naroubovaná na Krista a díky biřmování může síla Ducha svatého naplno proudit do naší osobnosti.

Tak se můžeme být jako ratolest, která nese mnoho ovoce. Takové ovoce už není výsledkem lidského výkonu, ale Božího života v nás. Naším úkolem tedy není na prvním místě řešit, kde, komu a jak prokazovat bratrskou lásku. Nejprve je třeba hledat Krista, jeho slovo a jeho Ducha k posílení a prohloubení naší víry. Pak už to je sám Ježíš, který člověka vede ke skutkům opravdové lásky.

Svátost biřmování tedy umožňuje, aby to byl sám Duch Boží, který nás vede v tom, jaké ovoce máme přinášet do světa, ve kterém žijeme. To také chceme přát našim biřmovancům, ale současně můžeme účast na této mši s biskupem využít jako naši vlastní obnovu této svátosti. Naše napojení na Krista je dobré neustále obnovovat, abychom pak také mohli přinášet další a další ovoce Ducha svatého.

Pokud to neděláme, pak můžeme dopadnout podobně, jako naše ovocné stromy a vinohrady v minulých dnech. Úroda na pomrzlých sadech prostě nebude. Ovšem tam, kde udělali proti mrazu důkladná opatření, aspoň část úrody zachránili. Jako křesťané se také máme důkladně starat o to, abychom propojeni s Ježíšem mohli přinášet úrodu dobrého křesťanského života. Apoštol Pavel v listě Galaťanům píše, jaké že to ovoce Ducha svatého vlastně je. Jeho seznam obnáší slova: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Někdo by si mohl říct, že to jsou nějaké lidské vlastnosti, které někdo může mít vrozené, a jinému se zase nedostávají. Pochopitelně, že někdo je od přirozenosti radostnější, trpělivější, laskavější apod. Jenže vždycky máme možnost volby, jak s tím, co je nám vrozené naložíme, jak se snažíme dobré stránky využít a ty horší ovládat. A v tom směru jsou nejlepšími pomocníky spojení s Kristem a síla Ducha svatého.

V druhém čtení jsme slyšeli, jak apoštol Jan píše: Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Z toho plyne, že jakýkoliv problém mezi věřícími, nedorozumění, nesvár, stranění se někoho atd. je znamením, že v nás ještě Duch svatý nezůstává v takové míře, jak by bylo třeba. Jen ten, kdo je plný Ducha svatého, dokáže také naplno jednat podle Kristova evangelia.

Jenže jak to udělat, aby v nás Bůh žil a působil v dokonalé míře? Dosáhnout toho je pochopitelně pro většinu věřících úkol na celý život. Ještě že když se nám to nepodaří už za života tady na zemi, máme možnost to dohnat ještě v očistci. Hlavní je v tomto směru nezůstat stát na místě, a znovu poctivě hledat, jak se Bohu můžeme více otevřít a přiblížit.

Někdy u starších věřících obdivuji, jak dokáží svůj čas využít na modlitbu, duchovní četbu nebo sledování duchovních pořadů. Když už nemají síly zaplnit svůj volný čas prací, pak by si mohli dopřát nějakou zábavu, rozptýlení například díky všemožným nemožným seriálům. Ale k dispozici jsou i hodnotné pořady o vědě, přírodě, historii atd.

Myslím ale, že moudrost stáří se projeví i tím, když člověk přijde na to, že už mu toho času tady moc nezbývá a nechce svůj zbývající čas promarnit. Jistěže někomu se může jevit jako promarnění času právě modlitba a místo toho má pocit, že si musí stihnout co nejvíc užít. Jenže skutečnou hodnotu v našem životě nemá to, co si stihneme užít, ale co naplníme dobrem a láskou. A protože jediným a pravým zdrojem dobra a lásky jen náš Tvůrce a Spasitel, proto i náš největší přínos v tomto směru spočívá v tom, když mu dokořán otevřeme své srdce.

Bohužel zřejmě jen docela málo věřících takto chápe pojetí křesťanského života. To je vidět i na počtu biřmovanců. Ty máme opravdu velmi skromné. Pět je z Vracova a další čtyři jsou z okolí. Vzhledem k tomu, kolik lidí stále přijímá křest, je vidět, jak málo jich nachází cestu k tomu, co má umožnit člověku stát se křesťanem v plném slova smyslu. Právě křest, eucharistie a biřmování nám mají umožnit, abychom byli jako ratolest, na které se urodí hojné ovoce.

Samozřejmě nestačí pouze tyto svátosti přijmout, ale naučit se, jak skrze ně nechat do našeho života proudit onu životodárnou mízu Ducha svatého.

otec Josef