Promluva z 8. neděle v mezidobí

Vyjmout trám a dívat se Ježíšovýma očima

1 Kor 15,54-58; Lk 6, 39 – 45

 V druhém čtení jsme dnes slyšeli, že cesta vítězství nad smrtí obnáší, když tělo porušitelné na sebe vezme neporušitelnost, a tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost. A mě napadla otázka, jestli opravdu chcete získat neporušitelnost a nesmrtelnost? … Pokud ano, může být užitečné zaměřit se víc na to, co taková slova znamenají a navíc to souvisí i s dobu postní, kterou máme před sebou.

Ve středu nás například čeká přísný půst. To obnáší nejíst maso a jen jednou za den se najíst dosyta. Někdo ale zvládne ještě důkladnější půst třeba o chlebě a vodě. Ale nemusí se to týkat jen jídla.  Například kuřák v ten den omezí cigarety, někdo jiný nesáhne na alkohol. Pro další to může obnášet nechat bez povšimnutí internet, sociální sítě, hry na mobilu atd. Hlavní ale v tom všem je, jaký to postní úsilí má smysl. Jedna z možných odpovědí je, že nám jde o vítězství ducha nad hmotou. Učíme se tím dávat prostor tomu, co nepomíjí před věcmi, které pomíjí. Tím umožňujeme, aby naše bytost na sebe vzala neporušitelnost a nesmrtelnost.

Umět se tedy něčeho vzdát má význam jedině tehdy, když tím dáme více místa Bohu v našem životě. Jedině on nám může dát nesmrtelnost. Nemůžeme spoléhat na své síly, že sami dosáhneme do nebe, když se tady na světě něčeho vzdáme. My potřebujme objevit, jak úžasný je Bůh a zatoužit po životě s Ním.  Když se pak kvůli němu dokážeme vzdát toho, co nám na cestě k Němu překáží, On sám si nás pak může přitáhnout k sobě.

Když se takto postavíme nejen k popeleční středě, ale celé postní době, bude to opravdovým časem našeho posvěcení a obrácení se k Bohu. Když se ale člověk v tomto směru o nic moc nesnaží, může mít pocit, že žádné další obrácení nepotřebuje, vždyť jeho život je docela v pořádku.

Pak ani nemusí vidět, že někdy hájí své zájmy takovým způsobem, že tím poškozuje druhé. Nemusí brát v úvahu, že když se řídí jen svými touhami a nutkáním, posiluje své sobectví a škodí své duši. Může mu zcela unikat, jak svým zaměřením na sebe poškozuje lidské vztahy a ubližuje lidem kolem sebe. A přitom má klidné svědomí, že nedělá nic špatného.

Podobné to může být i ohledně víry a vztahu k Bohu. Někdo si rozhoduje o svém životě bez toho, že by zkoumal, co si o tom Pán Bůh myslí. A i když z lidského pohledu nedělá nic špatného, může se při tom hodně Bohu vzdalovat, protože dal přednost lidský zájmům před Božím požehnáním. Lidé zaměření příliš na sebe prostě často nevnímají, že dělají něco špatného, ať je to vůči lidem nebo vůči Bohu. A tady jsme také u toho dnešního evangelia, že trám ve svém oku nevidíme, ale třísku v oku svého bližního kolikrát dokážeme uvidět velmi spolehlivě.

Jenže před Bohem nemáme zodpovědnost za to, zda vidíme chyby druhých, ale jak se staráme o svoje svědomí, jak se v duchu evangelia zamýšlíme nad svým jednáním a jak tím své svědomí vychováváme.  Vždycky máme hledat, jak slova evangelia vztáhnout ne na ty druhé, ale sami na sebe.

Pokud nechceme lidsky i duchovně zakrnět, pak je dobré své svědomí zpytovat každý den. Najít si vždy chvíli klidu, kdy se mohu na uplynulý den podívat Ježíšovýma očima. A doba postní nás vybízí, abychom se o to snažili důkladnějším způsobem. Na jednu stranu je totiž docela běžné, že někteří lidé ani neví, z čeho by se měli vlastně zpovídat. Nebo naopak jiní by měli z čeho se zpovídat, jenže si ledacos dokáží ve svědomí tak bravurně omluvit, že pak pro ně zpověď nehraje žádnou roli.

Umět se ale na sebe lépe podívat Ježíšovýma očima umožní jasněji si uvědomit, od čeho se potřebujeme očistit a co pak vložit do svátosti smíření. Dále je důležité prosit Ducha svatého o světlo, protože bez jeho pomoci to, co jsme dělali a jak jsme jednali, nebudeme umět vnímat Božím pohledem. Pak teprve se můžeme smysluplně zamyslet nad tím, čím byl uplynulý den zaplněný. Často jsou to buď školní, pracovní nebo jakékoliv jiné každodenní povinnosti. V tomto ohledu asi nemusíme příliš uvažovat o tom, co je správné, nebo co je v souladu s Boží vůlí. To, co vyplývá z našeho momentálního životního stavu, je nám většinou nějak určeno. Zde je ohledně zpytování svědomí prostor hlavně k tomu, jak opravdově a poctivě jsme se věnovali tomu, čemu jsme měli.

Kromě běžných povinností ale ve svém životě děláme řadu více nebo méně důležitých rozhodnutí. Ta se týkají nejrůznější náplně našeho života, našich vztahů, nebo různých zájmů. Úkolem zpytování svědomí pak je uvědomit si, jaké místo měl Bůh v našem rozhodování. Pochopitelně, že pokud jsme nechali Boha a jeho vůli zcela stranou, pak takové rozhodování snadno vede ke špatné volbě nebo i k hříchu.

Ale i když jsme ochotní pozvat Boha do našeho rozhodování, může to být na různé úrovni. Ta nejnižší úroveň se týká právě hříchu v tom smyslu, že s Boží pomocí chceme zvolit cestu tak, abychom se ničím neposkvrnili. Na vyšší úrovni pak je, že své plány Bohu svěřujeme s prosbou, abychom uměli zvolit to nejlepší řešení. Ovšem na nejvyšší úrovni je rozhodování, kdy prosíme, abychom uměli dát před svými plány přednost Božím plánům a nalézali při tom jeho vůli.

otec Josef