Promluva z Velikonoční vigilie

ŽIVÝ JEŽÍŠ V NAŠEM ŽIVOTĚ

Gn 1,1-2,2; Iz 54,5-14

Při dnešní vigilii prožíváme oslavu nejdůležitější události v dějinách, Ježíšovo vzkříšení. Otázka zní, jestli to je v životě nás věřících vidět, že je náš život naplněný radostí z tohoto Ježíšova vítězství nad smrtí. A proč je vlastně tolik lidí, které to nechává zcela chladnými? Dnes celý svět upíná svoji naději k tomu, kdy už se konečně podaří překonat pandemii koronaviru. Představme si ale, jaké by to bylo, kdyby všichni se stejnou touhou očekávali překonání nákazy hříchu.

Tato touha se nachází především v srdci Božím, ta přivedla Ježíše na svět ke všem lidem a nakonec až na kříž a do hrobu, takže lidé mohli mít dojem, že je naděje na překonání smrti a hříchu zcela pohřbena. Tato touha Boží lásky po naší záchraně ale nakonec Ježíše vyvedla z hrobu. Jedině tato síla a moc Boží může vytáhnout z hrobu každého z nás, když se k němu upneme a dovolíme mu, aby nad onou nákazou hříchu v nás vítězil.

Toto je ta nejdůležitější vakcína, kterou svět potřebuje – naděje, že jsme Bohem milování a že v něm je skutečná záchrana našeho života. O této naději jsme dnes slyšeli při čtení z proroka Izaiáše. Proroctví zde obsahuje tento Boží příslib: „Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. … Ve věčné lásce se nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel.“

Někdy se prostě můžeme cítit Bohem opuštěni, abychom si pak o to víc uvědomili, jak se nás Bůh ujímá. Jak zaznělo v prvním čtení, všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Ale ve světě, který se od Boha odvrací, pak dostávají prostor i věci zlé a špatné, jako jsou i nemoci a různé nákazy. Všechny ty špatné věci ale často lidem pomohou pochopit, že skutečnou záchranu potřebuje nacházet ve svém návratu k Bohu. Když naopak lidé mají všechno, nač si vzpomenou, na Boha snadno zapomenou. Teprve až hledáme záchranu u našeho Vykupitele, můžeme se opravdu začít radovat z jeho vzkříšení.

Proto si zkusme dát takovou otázku. Jak zakoušíme radost z Ježíšova vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí? Je to pro nás radost skutečná, nebo jen pomyslná? Je přirozené, že se člověk dokáže radovat z toho, co naplňuje jeho život. Proto se i radost z Ježíšova vítězství může projevit jen tam, kde náš život naplňuje živý Kristus.

Až když uděláme vlastní zkušenost s takovýmto jeho vítězstvím, můžeme sami prožít, co to je skutečná velikonoční radost. Uvažme, co konkrétně může být takovým vítězstvím. Na prvním místě je to přemožení jakéhokoliv hříchu, který člověka spoutává. Třeba máme pocit, že jsme příliš slabí na to, abychom se vymanili z nějaké závislosti nebo zlozvyku. Pak ale dojde v naší víře k určitému kroku, že se té oblasti může dotknout živý Kristus. Najednou vidíme, jak ta Boží milost působí a pozvedá nás z toho, do čeho jsme zabředli a nemohli jsme z toho ven.

Nebo to může být problém s přijetím druhého člověka. Na někom nám něco hodně vadí a je nám nepříjemné se s ním vůbec setkat. Pokud ale stojíme o to, mít živého Krista v sobě, on pak taky může způsobit, že naše srdce bude schopno vidět bližního novým pohledem. Bohu přece záleží na každém i tom nejprotivnějším člověku, proto i v nás může vítězit nad překážkami, které si vůči některým lidem vytvoříme.

Velmi závažnou překážkou může být neodpuštění a to přesto, že podstatě odpustit chceme. Může se však stát, že nás vnitřně zraní a bolí něco tak silně, že to nejde vyhojit, i když člověk chce. Pak je to opět otázka naší víry, jestli už důvěřujeme Bohu, že to, na co jsme slabí, on překonat dokáže. Jen je třeba jasně ukázat, že o to opravdu stojíme. Taková zkušenost může spočívat například v tom, že s tím úmyslem padneme na kolena, nebo zajdeme do kostela a řekneme Bohu: Tady mě máš a já se odtud nehnu, dokud s tím něco neuděláš, dokud to ve mně nějak neurovnáš a nevyhojíš.

Myslím, že to jsou ty nejdůležitější zázraky, když najednou pocítíme, jak Ježíš s naším srdcem udělal to, co jsme sami nebyli schopni. Kdo takové podobné věci prožil, už ví, co to je radovat se z Ježíšova vítězství. Jenže co je z naší strany třeba k tomu, aby Bůh v našem životě konal takové věci. Myslím, že růst naší víry se neobejde bez takových okamžiků, kdy se s důvěrou odevzdáme do Božích rukou a necháme na něm, aby s naším životem udělal, co je třeba. Sotva se však můžeme osobně setkat s mocí živého Boha, pokud nemáme odvahu s důvěrou se mu odevzdat a otevřít se jeho vůli.

V evangeliu slyšíme slova, která nám oznamují, že Pán vstal z mrtvých. Jenom ze slov se však asi radovat nedokážeme. Rovněž se může dostavit obava, jestli je to skutečně všechno pravda, tak jako o tom nejprve pochybovali samotní učedníci. Vrcholem Velikonoc proto může být jedině naše vlastní setkání s živým Ježíšem. A Pán Ježíš se také postaral o to, aby ve všech dobách bylo takové setkání věřícím umožněno.

I my máme příležitost setkávat se se vzkříšeným Kristem takovým způsobem, že ho máme opravdu na dosah. Akorát že na rozdíl od žen z evangelia a učedníků, kteří ho spatřily na vlastní oči, my potřebujeme duchovní zrak víry, abychom ho rovněž mohli spatřit. Jsou to právě svátosti a mezi nimi především eucharistie, kde máme Ježíše vzkříšeného skutečně na dosah. Tak jako se Ježíš po svém zmrtvýchvstání objevil mezi svými učedníky, objevuje se stále mezi věřícími při slavení eucharistie. Ve svátosti oltářní při proměňování opět přichází živý mezi svůj lid, i když jeho přítomnost je skrytá pod podobou chleba a vína. Takto při každé mši svaté vítáme vzkříšeného Ježíše mezi námi. Jenže bez osobní zkušenosti s tím, jak živý Kristus proměňuje naše životy, je sotva možné vnímat jeho blízkost a přítomnost ve svátostech. A jestli nám tato zkušenost zatím schází, je to výzva o takovou milost prosit. V tom případě si zkusme uvědomit, jaké oblasti v našem životě potřebujeme, aby se jí živý Bůh dotkl, aby ji obnovil, uzdravil nebo proměnil.

otec Josef