Promluva ze 7. neděle v mezidobí

Jak se učíme od Ježíše lásce?

1 Sam 26; Lk 6, 27 – 38

Pán Ježíš učí své následovníky milovat i své nepřátele a v dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak to zdůvodňuje. Křesťanská láska k bližnímu má jít mnohem dál, než když si třeba přátelé navzájem prokazují dobro. Ježíš vybízí i k takové lásce, kde člověk jen stěží může očekávat uznání za prokázané dobro a připomíná, že nejde o to, abychom se svým jednáním zalíbili lidem ale Bohu. Pokud budeme prokazovat dobro pouze těm, kdo je prokazují nám, nemůžeme za to nic zvláštního od Boha očekávat. Už ve Starém zákoně se objevují příklady takového jednání a jeden jsme měli v prvním čtení. Jedná se o situaci, kdy král Saul pronásleduje Davida, neboť mu závidí jeho úspěchy, popularitu mezi lidem a vidí v něm tedy někoho, kdo ohrožuje jeho královský trůn. Proto má v úmyslu ho zničit.

Davidovi se jedné noci podaří vplížit do nepřátelského tábora přímo ke králi. Všichni spali a David měl příležitost zbavit se svého pronásledovatele, což mu radil i muž, který ho doprovázel. David však smýšlí úplně jinak. Pouze si z tábora odnesl královo kopí a džbán, aby tím potvrdil, že měl život krále ve své moci. Potom z hory z dostatečné vzdálenosti volal na krále, aby ho přesvědčil, že on David žádné nepřátelské úmysly nemá. To je názorný příklad toho, když se člověk nenechá ovládnout nenávistí vůči nepříteli a proti zlému úmyslu se brání ochotou ke smíru, odpuštění a prokázáním dobra.

Prakticky to podle Ježíšova návodu znamená prokazovat dobro těm, kdo nás nenávidí, žehnat těm, kdo nás proklínají a modlit se za ty, kdo nám ubližují. Kdo z nás ale dokáže takto jednat. Navíc musíme počítat s tím, že kdo by se dokázal zachovat podle těchto Ježíšových slov, bude v očích tohoto světa považován za vyloženého blázna. Je to prostě způsob jednání, který z běžného lidského hlediska není normální. Vzpomínám si, jak jsem jako kluk velmi rád četl knihy od Karla Maye o Vinetouovi a Old Schaterdhandovi, kde právě postoj těchto hrdinů vůči nepřátelům byl rovněž velmi blízký křesťanskému myšlení. Právě tohle je v knihách popsáno mnohem lépe než ve filmech. Byl jsem svědkem, jak se jeden hoch při četbě těchto příběhů velmi rozčiloval nad tím, že Old Schaterdhand nikdy nechtěl své nepřátele usmrtit. Vždycky hledal způsob, jak zabránit krveprolití, i když šlo o velmi nebezpečného nepřítele. Ten hoch nebyl ochoten vidět v nepříteli člověka s lidskou důstojností, a proto se mu zdálo padlé na hlavu, když hrdina těchto románů nevyužil snadné příležitosti zlikvidovat své protivníky, ale hledal často obtížnější způsoby, jak se bránit zlým úmyslům nepřátel bez ničení lidských životů.

Musíme si však přiznat, že láska k nepřátelům pro nás většinou není vůbec žádnou samozřejmostí. I když někdo bude mít v tomto směru nejlepší předsevzetí, brzy mu dojdou síly, pokud spoléhá jen na sebe. Člověk dlouho nevydrží stavět se proti zlu jenom dobrem, pokud čeká viditelný úspěch a ten nepřichází. Jedině člověk pevně zakotvený v Bohu s pevnou vírou, že jeho jednání ocení Bůh, má předpoklady k tomu, aby dokázal jednat podle dnešního evangelia.

Pochopitelně je někdy velmi obtížné rozlišit, jaká forma prokázaného dobra a lásky je v určitém případě vhodná. Na nás totiž může mít velký vliv, jestli si někdo naši pomoc zaslouží nebo nezaslouží a snadno nás odradí, pokud bychom měli pocit, že naše pomoc může být zneužita.

Přijde za mnou člověk s tučným darem pro kostel a přitom požádá o nějakou duchovní službu. Po něm přijde bezdomovec s nějakou historkou, proč nutně potřebuje pomoc. Proč se mi tak snadno stane, že toho prvního přijmu s co největší laskavostí a toho druhé se hledím co nejdřív zbavit? Není to proto, že sice jsem ochoten vidět Krista v každém člověku, akorát že ten bezdomovec jaksi nesplňuje to, jakou já mám představu o Kristu ve svém bližním?

Jsem ochoten věnovat čas tomu, u koho je to snadné, ale už se mi nechce věřit, že by čas věnovaný někomu, jehož přítomnost mě akorát obtěžuje, mohl být rovněž časem věnovaným Kristu. Prostě máme někdy svoji představu, jak má vypadat člověk, který má právo na naši pomoc. Pokud tedy máme před sebou člověka obtížného a problémového, pak se cítíme v právu, když se ho chceme zbavit.

Říká nám ale Ježíš, že máme milovat hlavně takové chudáky, kteří jsou skromní, pokorní, kteří nechtějí být nikomu na obtíž? Co když měl na mysli právě ty otravné lidi, ve kterých tak těžko vidím bližního a v něm Krista. Co když mi je Pán schválně posílá do cesty, aby mě usvědčil z nedostatku lásky, porozumění a přijetí?

Jenže růst v takovém přístupu třeba i nepřátele je možné jedině v síle Ježíšovy lásky. Jen on může člověka k podobné lásce uschopnit, protože on takovou lásku světu také dokázal. Neznamená to však nevidět důvod, pro který se z někoho stane náš nepřítel. Proti důvodům nepřátelství je nutné něco dělat, ale samotné nepřátele je třeba vidět tak, jak je vidí Bůh, tedy jako lidi rovněž povolané ke spáse.