Promluva ze Slavnosti Narození Páně

Půlnoční – Narození Páně

Možná, že pro někoho vánoce pomalu končí rozbalením dárečků a spořádáním dobrot na štědrovečerním stole, vždyť atmosféru vánoc prožívá už od rozsvěcování venkovní výzdoby na začátku adventu. Ale skutečné vánoce začínají teprve teď tuto noc. Dokonce i v neděli ve zprávách čt 1 bylo, jak maminka holčičce ukazuje na vánočních trzích Ježíška v jesličkách, ale ona na to říká: „Ten by tam ale ještě neměl být.“ Až teď je teprve ten čas, kdy si připomínáme narození Jezulátka v Betlémě. Teprve od tohoto večera mají znít vánoční koledy a teď je pravý čas, aby se rozzářila vánoční výzdoba. Jenže v ulicích, obchodech i u mnoha rodinných domů to vypadá, jakoby vánoce probíhaly už nějaký týden.

Ještě že aspoň při našich bohoslužbách si umíme zachovat rozdíl mezi dobou adventní, kdy se na oslavu narození Spasitele připravujeme a vánocemi, kdy samotná oslava vypukne. Aby ale oslava příchodu Spasitele měla opravdu význam, v tom směru hraje největší roli naše otevřenost pro vše, s čím Spasitel přichází ke každému z nás osobně. Na prvním místě je to naše spása, kterou přináší naprosto všem, jenže to, jakým způsobem nás Ježíš ke spáse vede, to je u každého člověka naprosto jedinečné. Proto také má Bůh na této cestě pro každého připraveno něco jiného a do života každého člověka vstupuje zcela originálním způsobem.

To ovšem znamená, že když Bůh někomu poskytne nějaký zvláštní dar, nějakou mimořádnou milost, nemohu si myslet, že na to samé mám nárok i já. Pro mě totiž má Bůh připraveno něco zcela jiného. Ale v tom může nastat problém, když já začnu od Boha očekávat něco, co mě upoutá u jiného člověka a já na tom začnu lpět. A třeba kvůli tomu pak zůstanu uzavřený vůči tomu, co má Bůh připraveno pro mě.

V té souvislosti najdeme zajímavý příklad u svatořečení mladého muže z Itálie Piera Giorgio Frassatiho. Papež František minulý měsíc uznal zázračné uzdravení, které se stalo na přímluvu tohoto muže, který zemřel v r. 1925 ve věku 24 let na dětskou obrnu. Pier byl známý tím, že měl rád sport a aktivity v přírodě. Během svého mladého a krátkého věku však mimořádně vynikl v následování Krista a ve službě nejchudším a potřebným. Díky tomu ho v r. 1990 Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného a nyní se plánuje jeho svatořečení v návaznosti na zázračné uzdravení, které se stalo na jeho přímluvu. Jde o uzdravení bohoslovce z Los Angeles, který si při basketbalu vážně poškodil Achillovu šlachu.

Vyšetření tohoto seminaristu velmi znepokojilo a tak se upjal ke svému oblíbenému vzoru, který měl právě v Pierovi. K němu se začal modlit novénu. V polovině novény se při modlitbě v kapli bohoslovec rozplakal a ucítil obrovské teplo v kotníku. Následné vyšetření ukázalo naprosté a nepochopitelné uzdravení a tento mladý muž mohl okamžitě začít sportovat.

Někoho ale může zaskočit otázka, proč Bůh na přímluvu tohoto nového světce uzdraví zázračně úraz nohy, ale přitom samotného Piera nechal zemřít v tak mladé  věku. Tímto tématem se zabývá také seriál Vyvolený, který běží už od léta na TV Noe. Běžně se sice používá anglický název seriálu, ale já, abych ten název nějak nekomolil, raději používám český překlad. V tomto seriálu jsou do evangelijních příběhů vkládané události, které v Bibli nemáme, ale které působivě doplňují zkušenosti apoštolů tím, čím si ve spojení s Ježíšem také mohli projít.

Například apoštol Petr si v tom seriálu prochází velkou krizí, když jeho žena kvůli potratu přišla o dítě. A Petr si kladl otázku, jak to, že v době, kdy mohl být svědkem takových Ježíšových znamení a zázračných uzdravení, tak jemu a jeho ženě Ježíš nepomohl. Nebo apoštol Tomáš v tom seriálu navazuje vztah s jednou dívkou, která rovněž následuje Ježíše. V okamžiku, kdy jsou zasnoubeni a plánují svatbu, dostane se ta dívka náhodou do potyčky, kdy je zabita římským vojákem. A Tomáš je z toho zmatený, zdeptaný a nechápe, jak to, že Ježíš, který už tolikrát dokázal mimořádnou moc, něčemu takovému nezabránil.

V obou případech se tito muži musí smířit s tím, že tomu nemohou porozumět. A jen pomalu jim dochází, že i přes to je pro ně jediné správné východisko nadále Kristu důvěřovat a držet se ho. Jsou to velmi těžké otázky, proč jednoho člověka Bůh zázračně uzdraví a jiného nechá trpět nebo zemřít v mladém věku. Tím se ale ukazuje, že Bůh rozdává své dary a milosti často pro lidský rozum nepochopitelně. Jen on ale ví, jaký jeho zásah do lidského života má pro jednoho člověka velký význam a proč jinému je to odepřeno.

Přijmout Ježíše jako Spasitele proto obnáší přijmout i to, co má pro mě na cestě ke spáse připraveno, ať je to neuvěřitelný zázrak, nebo velký kříž. Teprve takovým přijetím Ježíše dostává oslava příchodu Spasitele ten nejhlubší význam.

otec Josef