Promluva ze svátku Svaté rodiny

Rok sv. Josefa

Dnešní svátek svaté rodiny bych rád zaměřil pouze na jednoho jejího člena, kterým je sv. Josef. Je to proto, že papež František 8. prosince vyhlásil následující rok jako Rok sv. Josefa. Důvodem je, že uplynulo 150 let od chvíle, kdy papež Pius IX. prohlásil svatého Josefa patronem katolické církve. V dekretu ohledně vyhlášení stojí, jaký je cíl tohoto roku. Má být posílena důvěra celé církve v jedinečný patronát opatrovníka dítěte Ježíše. Věřící tak mají upevňovat jeho příkladem svůj život z víry a v úplnosti plnit Boží vůli. Při té příležitosti se můžeme věnovat tomu, jakou roli měl sv. Josef v rámci svaté rodiny, ale také jaké je jeho místo v celé rodině křesťanů, tedy církvi. Jak by příklad sv. Josefa mohl prospět životu v našich rodinách. Zajímavé může být, jak on asi prožíval své poslání být manželem Panny Marie a ochráncem svaté rodiny. Je zřejmé, že to z jeho strany muselo vyžadovat velkou sebekázeň, ovládnutí různých tužeb a rozhodný sebezápor.

Jde o to, jak se asi Josef cítil, když měl Marii za ženu a ona přitom patřila Bohu. Jak bylo možné dosáhnout toho, aby Maria zůstala pannou? Svatý Josef sám nejdřív uznal, že mu Maria nemůže patřit, když čeká dítě, které není jeho. Pak musel respektovat, že Mariino mateřství je věcí jen mezi ní a Bohem a jen na pokyn shůry ji přijal k sobě. Početí s Ducha svatého je něčím tak mimořádným, že Josefovi je naprosto jasná hranice intimního života s Marií. Musel se srovnat s tím, že se má sice starat o rodinu, ale Maria mu při tom nemůže skutečně patřit.

Otázka je, jak se s tím srovnal. Já stejně jako ostatní kněží mohu žít celibátním způsobem jedině díky tomu, že se zříkám života s ženou. Zato on po tělesné stránce žil jako v celibátu, i když měl Marii po svém boku a vše s ní prožíval. Jisté je, že v tom poslání, které Josef měl, musela působit velká milost Boží. Kdyby to měl sv. Josef vyřešit pouhým potlačením své sexuality, taky by sotva mohl být tím, čím byl. Bohužel se v církvi a v některých zemích větší měrou jasně ukázalo, co všechno může způsobit, když člověk žijící v celibátu tuto tělesnou stránku v sobě pouze potlačuje. Takové potlačování sexuality vede až k tomu, že to nakonec nezvládne, nedokáže už mít v tom směru nad sebou kontrolu a dojde nejen ke skandálu, ale hlavně k ublížení druhým lidem, duševním zraněním a bolestem pro celou církev.

Nemysleme si, že sv. Josef se nemusel s něčím podobným také nějak vyrovnávat. A v tom, jak se mu to mohlo podařit, asi nehrála roli jen ta milost, kterou dostal on sám, ale hlavně ty milosti, které dostala Panna Maria. Rozhodující možná mohlo být i to, co vyzařovalo z Ježíšovy matky. Josef mohl být tak uchvácen Boží milostí, která z Marie vyzařovala, že v porovnání s tím všechny ty přirozené tělesné touhy zůstaly docela bezvýznamné. Pokud tedy byl Josef dostatečně otevřený pro působení Božích milostí, takto pak dochází k tomu, aby tělesná stránka v takovém vztahu nebyla potlačena, ale Bohem proměněna.

No a protože anděl Gabriel sám o Panně Marii prohlásil, že ona je plná milosti Boží, předpokládám, že i na Josefa mohl tento posvěcující vliv působit v nevšední míře. A o to jde ve všech oblastech života, které by měly být Bohem proměněny. Nechat na sebe působit Boží milosti nevšedním způsobem.

Tady máme příklad, co dělat s každou svojí touhou, která by nás odváděla od Boha. Každé takové předsevzetí může mít šanci na úspěch jedině tehdy, když stojíme o to, aby moc Božích milostí mohla v našem životě víc působit. Když se něčeho vzdáme a snažíme se o nějaký sebezápor, ale přitom půjde jen o potlačování našich tužeb, může to nakonec víc uškodit než prospět. Proto je tak důležité, aby se v každém úsilí překonávat špatné vášně a touhy podařilo především probouzet naši touhu po Bohu, aby proměňující moc jeho lásky mohla působit všude tam, kde to potřebujeme.

Kéž se nám to na přímluvu sv. Josefa všem daří.

Josef