Promluva ze14. neděle v mezidobí

Kde má Ježíš svůj domov?

Mk 6, 1 – 6

Zakusili jste někdy odmítnutí v prostředí, kde se cítíte doma? Stalo se vám někdy, že jste měli dobrý nápad nebo jste ve svém srdci nosili zrovna něco krásného, chtěli jste se o to rozdělit se svými blízkými, ale oni vás nepochopili a nepřijali? Jestli ano, tak dobře víte, jak je to bolestné, zvlášť když jde o naše nejbližší, příbuzné či jinak blízké lidi.

A tohle se právě stalo Ježíšovi, když poprvé veřejně vystoupil ve svém rodišti. On přichází mezi své známé s tím největším bohatstvím, s radostným poselstvím o Boží lásce, o přicházejícím Božím královstvím, o nové naději na spásu. Ale lidmi, kteří ho znali, nebyl přijat a dokonce u nich vzbuzoval pohoršení. Problém byl v tom, že ti lidé si mysleli, jak dobře Ježíše znají. Pro ně to byl totiž obyčejný tesař, který vyrůstal v prosté rodině. Slyšeli jsme sice, že tito lidé nejprve žasli nad jeho učením a zázraky, ale pohoršovalo je, že s tímto přichází obyčejný člověk prostého původu. Oni přece dobře znají Ježíše i jeho rodinu, a protože si byli tak příliš jistí tím, že vědí, kdo to je, nebyli schopni přijmout nic z toho, co se vymykalo jejich předsudkům.

Proto slyšíme z Ježíšových úst ta slova, že nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti a ve svém domě. Pánu Ježíši se tedy v jeho domově nedostalo žádného uznání. Kde však má svůj domov dnes, kde je opravdu doma? Dnes má Pán Ježíš svůj domov v celé církvi, v každé farnosti, v každé věřící rodině, v srdci každého křesťana. Všude tam chce náš Pán přicházet jako domů, ale otázka je, jak je zde přijímán. On k nám chce přicházet dokonce několika různými způsoby, ale musí mu to být umožněno. Jestliže jsme Ježíše Krista přijali jako svého Pána a Spasitele, jestliže vnímáme jeho přítomnost v našem životě, pak mu taky umožníme, aby k nám přicházel skutečně jako domů. Co si ale pod tím máme prakticky představit?

Zkusme se prostě v duchu Pána Ježíše zeptat, jestli se u nás cítí skutečně jako doma. Jestli se cítí doma teď tady, v našem společenství, které tvoříme při mši svaté. Jestli se cítí doma v našich rodinách a ve vztazích, které tam máme. Jestli se cítí doma v našich srdcích, třeba když jsme zrovna v prostředí Bohu odcizeném, na pracovišti, ve škole, při sportu, zábavě a já nevím kde ještě. Anebo se mnohdy v těchto případech Ježíš cítí jako tenkrát v Nazaretě, jako mezi těmi, kdo si myslí, že ho znají, ale přitom nepochopili vůbec nic.

Může se Ježíš cítit jako doma třeba mezi takovými věřícími, kteří sice přišli na mši svatou, protože je to v neděli správné, ale přitom zde setkání s Bohem nijak moc neprožívají? Nedávají pozor, co jim chce říct, když se čte Boží slovo, nepřipojí se ani v duchu ke zpěvu, který má znít k jeho oslavě, a místo toho myslí na kdoví co. Nevnímají obsah díkůvzdání nebo proseb, aby si sami lépe vnímali, za co všechno můžeme být Bohu vděční a jaké milosti potřebujeme vyprošovat pro celé společenství věřících.

A jak se asi náš Pán cítí doma v rodinách, kde o něm za celý den nepadne zmínka. Jestliže z našich rodin mizí společná modlitba, pak se v nich Bůh nemůže zabydlet, protože se pro něj nevytváří potřebný prostor. Stejně tak, když nedám Ježíšovi prostor ve svém nitru při každé práci i zábavě, při každém rozhodování a v každém setkání s druhými lidmi, tak on v té situaci nebude s námi, nebude tam jako doma. On udělá to, co udělal v Nazaretě. Prostě půjde jinam, ale s ním odchází i jeho milost a požehnání, které nám chce stále dávat.

Lidé v Nazaretě nám ukázali, že nestačí vědět, kdo je to Ježíš. Dnes nestačí říkat: „Ano, já jsem křesťan, já vím, že kdysi kdesi žil Spasitel, že byl ukřižován a že dokonce vstal. Ježíše je třeba přijmout jako nejbližšího přítele, se vším všudy s čím za námi přichází, aby se u nás mohl skutečně zabydlet, abychom mohli říct: Ano, u nás je Pán Ježíš doma.

Určitě dobře víte, jak je těžké vybudovat pěkný domov. Většina lidí při tom věnuje nejvíc energie na budování domu a zařizování bytu. Ale tohle všechno skutečný domov nevytváří. Než postavit barák, to je mnohdy daleko těžší vytvořit v rodině pěkné vztahy, vzájemnou důvěru, věrnost. A právě proto, že to bývá nad lidské síly, Bůh nám chce dát pro budování našich domovů svoji sílu, sílu Ducha svatého.

Když budeme spoléhat jen na své síly, pak to může dopadnout i tak, že se člověk v jednom kuse honí, aby hmotně zabezpečil rodinu, a ona se mu nakonec rozpadne. Když však rodina dá prostor Bohu a to nejen při nedělní mši svaté, ale i tím, že si udělá čas na společnou modlitbu, přečte si úryvek z Písma, že se problémy v rodině řeší ve spojení s Ježíšem v duchu evangelia, pak On sám přichází, aby tuto rodinu opatroval jako svůj domov.

Moc prosím všechny, kteří by cítili, že se jich to týká. Hledejte odvahu, abyste ve svých domovech dokázali dát Bohu prostor, znovu začali s modlitbou, s četbou Bible, pokud tam chybí, abyste si na to dokázali vyhradit čas. Právě proto, že to v mnoha rodinách není zvykem, začít s něčím takovým vyžaduje i kus odvahy. Proto moc prosím Pána, aby k tomu nacházelo sílu stále víc lidí. Buďme lidmi víry, která je odvážná a dokáže Krista přijmout do svého domova.

Mým přáním je, abychom společně vytvářeli takovou rodinu Božích dětí, kde náš Pán Ježíš Kristus bude skutečně doma a kde bude možné jeho přítomnost vnímat nejen zde na oltáři a ve svátostech, ale také v tom společném životě farnosti, v rodinách a vzájemných vztazích.

otec Josef